Kael se vřítil na mýtinu s takovou silou, že vítr kolem něj ztichl. Jeho vlčí tělo bylo napjaté, svaly sevřené, jeho jantarové oči zářily zuřivostí.

Byl poháněn bolestí a zoufalstvím, které cítil hluboko uvnitř – jako by ho prapůvodní síla jeho vlka vedla vpřed, aby čelil tomu, co před chvílí vycítil.

Jakmile vstoupil na mýtinu, vše se zdálo příliš klidné. Ragnar stál nad ležící Liannou a jeho postoj byl neústupný, oči však nepokojné. Ona stále ležela nehybně v mechu pod ním a oči měla zavřené.

Kael se zastavil, jeho dech byl těžký a tlapy se mu zabořily do vlhké země. Pohled, který se před ním rozprostíral, byl jako šíp do jeho srdce.

„Ragnare!" zavrčel hlubokým hlasem, který nesl ozvěnu bolesti, vzteku i čistého zoufalství. „Co jsi udělal?" Kaelova mysl byla zahalená tmou, jeho vlk bojoval o kontrolu, zatímco jeho lidská stránka se snažila zůstat na povrchu.

Ragnar zvedl hlavu, jeho oči se setkaly s Kaelovými.

„Udělal jsem, co bylo potřeba," odpověděl Ragnar hlubokým hlasem, téměř bez emocí, ale v jeho tónu bylo slyšet něco nevyřčeného – neklid, pochybnosti.

Kael zavrčel, jeho vlk se chtěl vrhnout dopředu, ale on ho zastavil.

„Tohle... tohle nebylo správné. Ona není tvoje, Ragnare." Třásl se po celém těle a jeho dech byl nepravidelný.

Kael stál jako socha, jeho oči upřené na bratra. Zlost, bolest a prapůvodní síla se v něm vařily jako ohromná bouře. Zatímco jeho bratr na něj hleděl se směsí klidu i neklidu. Jeho vlk stále triumfoval, ale jeho lidská stránka tušila, že souboj teprve začíná.

„Neudělal jsem nic, co bys nedokázal pochopit," prolomil Ragnar ticho, jeho hlas byl hluboký, jako by pocházel přímo z jeho vlka. „Lianna je Luna. A já jsem Alfa. Ty bys v mém případě udělal to samé. A ty to víš!"

Kaelovy svaly se napjaly. Jeho dech se stal rychlejším, jeho vlk vrčel v jeho mysli jako bouře připravující se k úderu.

„Nejsi její Alfa. Nikdy nebudeš," zavrčel Kael, „Tvé spojení je prázdné. Ona není tvoje."

„A kdo jsi ty, abys rozhodoval, co je prázdné a co ne?" Jeho hlas nesl vítězoslavnou jízlivost, ale pod tím ležela nejistota. „Prapůvodní síla rozhodla za nás, bratře."

„Prapůvodní síla tě zmanipulovala," odsekl Kael. „Ale ona..." na okamžik zaváhal, jeho pohled sklouzl na ležící Liannu, „její vlk zůstává spící. Cítíš to, Ragnare? Ty to víš."

Jeho bratr na okamžik ztuhl. Ta slova zasáhla přesně tam, kde si to odmítal přiznat. Ale jeho vlk zavrčel a znovu jej ovládl.

„Je moje. A neberu rady od někoho, kdo přišel pozdě."

Ta poslední věta byla jako osten, který Kaela rozohnil. Napětí mezi nimi dosahovalo vrcholu, jako struna napjatá k prasknutí.

Ve stínech lesa se náhle ozvalo jemné praskání větví. Z dálky se blížily tmavé siluety – vlci, jeden po druhém, tiše a organizovaně.

Kaelova smečka cítila jeho bolest a neklid. Cítila, že jejich Alfa stojí na pokraji boje, a podle vlčího instinktu se blížili, aby ho chránili.

Každý pohyb, každé jejich kroky byly vedeny prapůvodní energií jejich vazby. Byli připraveni zasáhnout, postavit se na stranu svého vůdce i proti komukoliv.

Kael si jich všiml koutkem oka, ale jeho mysl byla soustředěna jen na Ragnara.

„Dost slov!" vyštěkl Kael, jeho hlas přetékal vzteklou energií.

V tu chvíli nebylo jasné, kdo byl rychlejší. Jako dvě bouře se srazili a těla obrovských vlků se střetla s ohlušujícím nárazem, který rezonoval celou mýtinou.

Kaelova síla byla poháněna hněvem a zoufalstvím, jeho zuby cvakaly nebezpečně blízko Ragnarova hrdla.

Ragnarův vlk se bránil s neskrývanou divokostí. Jeho drápy rozervaly vzduch, zatímco se oba otáčeli a kutáleli po zemi.

Všude létaly chomáče srsti, tlapy dopadaly na zem s hrozivým duněním, a každé zavrčení bylo hlasité jako hrom. Zuby se zakusovaly do kůže, krev začala barvit mech pod nimi. Byla to bitva dvou obrovských vlků, kdy každý pohyb přetékal brutální silou a bolestí.

Ragnar na okamžik získal převahu, jeho těžké tělo tlačilo Kaela k zemi.

„Vzdej se, bratře!" zavrčel triumfálně, jeho zuby nebezpečně blízko Kaelova krku.

„Nikdy!" Kael se vzepjal, jeho vlk v něm zuřivě vybuchl. Odhodil Ragnara stranou a vtrhl na něj s nečekanou silou.

Tentokrát to byl Kael, kdo ovládl boj. Zakousl se do Ragnarova ramene, jeho čelisti se nechtěly pustit. Ragnar zavyl bolestí a pokusil se osvobodit, ale Kael ho držel s takovou silou, že to vypadalo, jako by každou chvíli měl zvítězit.

„Je konec!" zařval Kael v duchu, jeho vlk na pokraji rozhodujícího úderu. Ragnar se pod jeho tlakem zmítal, ale jeho síla slábla.

V ten okamžik se ozval hlas – ostrý, autoritativní, prodchnutý prapůvodní silou, která umlčela všechny přítomné.

„Dost!" zaznělo Laviniiným hlasem, pronikavým jako hrom.

Kaelův stisk povolil, jeho hlava se prudce otočila, a Ragnar zůstal ležet, lapaje po dechu.

Lavinia stála na kraji mýtiny, její oči zářily, její přítomnost přinášela ohromující klid i nevyřčenou hrozbu. Celá smečka stála v úctě a sklonila hlavy, včetně Ragnara a Kaela, přestože jejich těla stále pulzovala vzteklou energií.

Lavinia se postavila mezi bratry. „Tohle musí skončit! Jednou pro vždy!" pronesla s takovou váhou, že ani jeden nemohl odporovat.