Na mýtině zavládlo hluboké ticho, jako by svět na okamžik zadržel dech. Vzduch se zdál těžší, naplněný jemným napětím, které pronikalo až do kostí. Mezi stíny tancovalo světlo měsíce, jako by podvědomě hrálo roli svědka nadcházejících událostí.

Všechny elementy tohoto místa měly svou účast na dění – země, stromy i samotný vzduch vibrovaly tou energií.

Tato energie byla prapůvodní. Nebyla vidět, ale vlci ji cítili hluboko ve svých tělech. Byla stará jako první dny vlčího pokolení, jako samotná krev vlků, která proudila generacemi. Tato síla nebyla ovládána nikým, ale zároveň řídila vše. Byla propojením mezi Alfami a jejich Lunami – klíčovým poutem, které určuje nejen jejich moc, ale i rovnováhu.

Dvojčata Kael a Ragnar byli s touto sílou spjata už od svého zrodu. Byli vlčími vůdci, kteří nesli tíhu prastarých odkazů, sílu svých vlků, jež mohla sjednocovat, ale i vládnout.

Kael ji časem pochopil, naučil se ji ovládat, usměrnit svého vlka a vést smečku k harmonii. Ragnar však podlehl – jeho vlk se stal jeho vládou, jeho myšlenky byly pohlceny nezkrotnou energií, která přicházela od prastarých vlků.

Prapůvodní síla dvojčata spojovala i rozdělovala. Oba ji cítili, oba ji znali, ale jedině jejich pravé Luny jim mohly odhalit její skutečnou podstatu.

Spojení s Lunou nebylo pouze svazkem – bylo klíčem k ovládnutí síly, která nyní neovládala jen jejich vlky, ale celé jejich bytosti. A dokud nebyli oba spojeni se svými Lunami, dokud nebyli všichni čtyři – dvě Alfy a dvě Luny – sjednoceni, tato síla zůstávala nestabilní, divoká, nebezpečná.

Na mýtině bylo nyní přítomné napětí, které tuto rovnováhu narušovalo. Ragnar stál sám proti sobě – jeho vlk triumfoval, jeho lidská stránka byla ztracená.

Síla kolem něj vibrovala, jako by reagovala na jeho samotnou přítomnost, na jeho rozpolcenost. A Lianna... Lianna byla klíčem.

Její vlčí stránka byla neprobuzená, její Alfa se s ní ještě nespojil a její místo v této rovnováze bylo neúplné. Byla prázdnou nádobou, která přitahovala energii.

Ragnar to cítil. Prapůvodní síla ho ovládala, vedla jeho kroky. A její osud se právě začal přetvářet.

Ragnar vykročil vpřed, jeho kroky byly pomalé, ale nezadržitelné. Každý pohyb byl veden prapůvodní silou, která se kolem něj vlnila jako neviditelný proud. Jeho jantarové oči planuly, fixované na Lianně, která stála před ním, její tělo napjaté a oči plné zmatení.

Ragnarova mysl byla rozpolcená, jeho vlk triumfoval, zatímco jeho lidská stránka bojovala s něčím, čemu už dlouho nerozuměla.

„Je naše," zavrčel vlk uvnitř něj, jeho hlas duněl Ragnarovou myslí. „Vidíš? Nepotřebuje Kaela. My jsme její osud."

„Ne," odpověděl Ragnar, jeho vnitřní hlas byl tichý, unavený. „To není správné. Ona patří jemu. Víš to."

„Tolik přemýšlíš," posmíval se vlk. „Víc, než nepotřebuješ. Cítíš to. Stejně jako ona. Jsme její Alfa. Učiň ji naší, Ragnare." Ragnar zavřel oči, jeho čelist sevřená, jak se pokoušel ignorovat ten svůdný hlas svého vlka. Ale energie mýtiny byla příliš silná, příliš vábivá.

Udělal další krok blíž. Prapůvodní síla uvnitř něj se rozproudila, jako by ji jeho blízkost k Lianně živila.

„Omlouvám se, bratře," zašeptal sotva slyšitelně, jeho hlas plný lítosti, ale krokům nezabránil.

Lianna stála na místě, její oči sledovaly vlčí kroky. Cítila jeho přítomnost, jeho sílu, která jí obklopovala jako vlna. Ale její mysl byla zmatená, její tělo reagovalo na něco, co nemohla pochopit.

„Kael," zašeptala téměř neslyšně, její myšlenky utíkaly k němu, ale v tuto chvíli nebyla schopná odolat síle, která ji táhla blíž k tomuto vlkovi. 

Přestože cítila, že to nebyl on.