Ragnar Ardyn von Mondwolf, stál na mýtině a jeho tělo se napjalo, když ucítil vůni – tak jemnou, ale tak silnou, že si přál, aby v něm zůstala navždy.

Ale nebyl to jen on, kdo ji cítil. Jeho vlk uvnitř, ten starý, prapůvodní tvor, který vládl jeho duši jako despota, se probudil s ohlušujícím zavrčením.

„Cítím ji. Jde k nám. Ona je naše, Ragnare. Vezmi si ji, a všechno bude, jak má být." zavrčel vlk. Ragnar přivřel oči a zhluboka se nadechl, jak se pokusil postavit na odpor.

„Ne," zašeptal ve své hlavě, jeho hlas byl plný zoufalství. „Není naše. Víš to. Ona patří Kaelovi." Ale vlk se smál. Hluboký, zlověstný smích, který rezonoval v Ragnarově mysli jako ozvěna hromu.

„Kael? Ten slaboch? Nemůže nás zastavit. Ona je zde. Cítí nás. Jde rovnou k nám. Udělej to! Vezmi si ji! Vezmi si, co ti patří!"

Ragnar ztuhl. Slaboch. To slovo ho zaráželo. Slaboch? Opravdu? Jeho vlastní vlk nemohl být vzdálenější pravdě.

Zavřel oči, jak se jeho mysl ponořila do vzpomínek – do dnů, kdy spolu s Kaelem bojovali bok po boku. Byly to ty okamžiky, kdy viděl Kaelovu skutečnou sílu. Nebyla v hrubé síle, ne. Byla ve vyrovnanosti. V sebekontrole.

„Ne," odpověděl  tiše, jeho hlas slabý, ale přímý. „Kael není slaboch. Silný není ten, kdo dovolí vlkovi, aby vládl, ale ten, kdo dokáže zkrotit jeho zuřivost. A Kael... Kael to dokáže."

Ale vlk se tomu smál, jeho smích byl jako zvuk skály drcené na prach. „Krotit? To není síla. To je slabost. Je to loutka, kterou ovládá strach. Ty jsi jiný, Ragnare. Ty máš odvahu nechat svého vlka vládnout."

Ragnar se zachvěl. Nevěděl, jestli ho vlk přesvědčoval, nebo sám sebe. Byl to strach, který ho donutil ustoupit? Nebo to byla jeho vlastní slabost – nedostatek síly, kterou měl Kael?

 „Kael dokázal, co já ne. Dokázal najít rovnováhu," zašeptal, jeho myšlenky byly smíšené s lítostí a nenávistí. Nenávistí k sobě samému.

„A co z toho má? Pouto, které můžeš ukrást. Slabost. Loutku. My bereme, co potřebujeme. Kael je jen překážka, Ragnare. Tebe neporazí," prskal vlk, jeho tón byl ostrý jako drápy, které se zaryly do jeho duše.

Ale Ragnar cítil, jak ho něco uvnitř tíží. Váha pravdy, že právě to, co viděl jako slabost, byla Kaelova síla.

Uvnitř jeho mysli se na okamžik otevřela trhlina, jako když proud vody prorazí hráz. Vzpomínky na chvíle, kdy ještě dokázal ovládat svého vlka, ho zasáhly s neúprosnou silou.

Zavřel oči a vrátil se v myšlenkách do minulosti. Když byli ještě bratři. Když byl Kael jeho dvojče, jeho spojenec, jeho druhá polovina.

Pamatoval chvíle, kdy oba stáli bok po boku na okraji světa. Pamatuje si, jak Kael vždy udržoval klid, zatímco jeho vlastní vlk byl jako divoká bouře. Ale tehdy – tehdy byli propojeni, jako dva články jednoho řetězu.

Pak si vzpomněl si na noc, kdy poprvé pocítil temnou moc svého vlka. Když stál na okraji lesa, jeho srdce bušilo z čiré euforie lovu, ale vlk chtěl víc. A on mu tehdy dovolil víc.

„Bylo to správné," ozval se hlas vlka v jeho hlavě. „Bojovali jsme za své místo. Za svou sílu." Ale on věděl, že to nebylo správné. Kael to věděl také. Viděl to v jeho očích, když na něj poprvé ztratil trpělivost.

„Nemůžu tě ochránit před tebou samým," řekl Kael tehdy. A Ragnar ztratil všechno. Bratra. Smečku. Domov.

Přišel pád. Vybavil si schůzi smečky, když jeho vlk převzal kontrolu. Tři mrtví vlci. Kaelův pohled – ten tvrdý, nesmiřitelný pohled. „Ragnare, musíš odejít." Ta slova se mu zabodla do srdce jako dýka. Byl vyhnán. Vždycky cítil, že pouto mezi nimi nezmizelo, ale jeho vlk se utopil v temnotě, kterou Kael nemohl pochopit. A nyní byl zde. Na této mýtině. S ní.

Ragnar zaváhal, jeho tělo ztuhlé mezi dvěma světy. Toužil po ní, to ano. Ale také věděl, že toto pouto, tato touha, nebyla jeho pravda. Byla to vlkova pravda. A přesto... neměl sílu bojovat. Ne dnes. Ne po všech těch letech, kdy jeho vlk byl vždy silnější.

Stál na mýtině. Jeho jantarové oči byly přimhouřené, pozoroval její každé hnutí. Cítil ji. Cítil její energii, její život, její přítomnost.

Byla tu pro něj – jeho vlk tomu věřil celou svou bytostí. Ale Ragnarova lidská stránka byla rozpolcená. Byla to jeho Luna? Nebo to byla jen iluze, kterou mu jeho vlk vnucoval?

Zhluboka se nadechl. Jeho vlk vrčel v jeho mysli: „Ona je naše. Jestli nemáme svou Lunu, vezmeme jeho. Jsme dvojčata, osud k nám bude milosrdný."