Lianna seděla tiše v rohu galerie, její pohled upřený na jeden ze tří obrazů, které ji přitahovaly už od chvíle, kdy je spatřila. Obraz přeměny. Mezi člověkem a vlkem.

Ta dynamika ji fascinovala. Změna nebyla jen fyzická, byla hluboká, jako by šlo o spojení dvou částí bytosti, které bez sebe nebyly kompletní.

Její prsty nervózně svíraly kraj sukně, zatímco její mysl přeskakovala mezi nekonečnými otázkami. Co to znamená? Co jí tyto obrazy snažily sdělit? Bylo to jen představa umělce, nebo pravda ukrytá v legendách? A Kael. V každém detailu těchto děl viděla jeho oči, jeho postavu. Bylo to, jako by byl jejich zosobněním.

Lianna se zachvěla, její myšlenky sklouzly k jejím citům. Kael ji přitahoval způsobem, který nedokázala popsat. Jeho pohled na ni byl jako magnet, jeho blízkost jako horká vlna, která jí rozehřívala celé tělo. A přesto... stále ho neznala. Ne tak, jak by chtěla.

„Tady jsi," ozval se jemný hlas. Lianna se otočila a uviděla Lavinii, která k ní přicházela s klidnou elegancí, jako by přesně věděla, jaká bouře se v Lilianě odehrává.

„Promiň," řekla Lianna tiše, ale Lavinie se jen mírně usmála.

„Nemáš se za co omlouvat. Tady je místo, kam přichází duše hledat odpovědi. Vidím, že ty sama jich hledáš dost."

Liannna se zhluboka nadechla. Lavinie měla pravdu. Byla ztracená ve svých vlastních pocitech, touhách, otázkách. „Já... nevím, co dělat," přiznala nakonec. „Kael... já..." Lavinie si sedla vedle ní a jemně jí položila ruku na paži.

„Kael je výjimečný," začala pomalu. „Ale víš, že to, co k němu cítíš, není náhodné, že ano?"

„Co tím myslíš, Lavinie?"

„Je to jen pocit," řekla Lavinie jemně, její hlas měl uklidňující tón. „Ale myslím, že něco na vás dvou zapadá do sebe. Něco, co možná ani jeden z vás ještě plně nechápe."

Lianna zůstala zticha, její mysl začala rozebírat tato slova. Bylo to jako jemná ozvěna něčeho, co cítila už dlouho, ale nikdy si to nepřiznala. Její oči se přesunuly zpět k obrazu. Člověk a vlk. Přeměna. „Myslíš... že to může být pravda?"

Lavinie se mírně pousmála. „To můžeš zjistit jen ty sama, Lianno. Pravda někdy leží tam, kde ji nejméně očekáváme."

Lianna se zachvěla. Její mysl byla plná nejasných otázek, ale také přibývající jistoty. Věděla, že Kael je něčím víc než jen princem. A možná... právě ona byla klíčem k tomu, aby ho poznala doopravdy.

Lianna zůstala po Laviniiných slovech sedět ještě nějakou dobu v tichosti. Její prsty stále svíraly lem sukně, zatímco její pohled zůstával upřený na obraz.

Bylo něco téměř hypnotického v těch tahách štětce, které zachycovaly přeměnu člověka ve vlka. Dvě části jedné bytosti, propojené, a přesto v napětí.

Lavinie měla pravdu – cítila, že mezi ní a Kaelem je něco výjimečného. Něco, co nedokázala přesně popsat, ale co ji neustále táhlo blíž k němu.

Náhle si uvědomila, že to, co hledá, nebylo jen o Kaelovi, ale i o ní samotné. Potřebovala pochopit, kdo je. Proč ji vlk, který ji vedl do lesa, zavedl zrovna tam. A kde jinde by ony odpovědi našla?

Náhle bez rozmyšlení vyskočila na nohy a vyběhla ze dveří.

≈≈≈

Kael stál v pracovně, jeho pohled upřený na praskající plameny v krbu. Přestože byl oheň jediným zdrojem světla v místnosti, prostor se zdál temný. Ne kvůli nedostatku světla, ale kvůli tíze jeho myšlenek.

Jeho vlk byl neklidný. Prudce naléhal. Cítil hrozbu Ragnarovy přítomnosti, cítil nejistotu smečky. Ale co bylo nejhorší, cítil Liannu. Cítil ji každým vláknem svého bytí.

„Spoj se s ní," zazněl hluboký vrčivý hlas jeho vlka v jeho mysli. Bylo to jako šepot bouře, která hrozila, že ho pohltí. „Uděláš ji silnější. Uděláš nás silnějšími. Ochráníš ji."

Kael pevně stiskl okraj dřevěného stolu. „Ne," odpověděl tiše, jeho hlas zněl v prázdné místnosti jako ozvěna. „Ještě není připravená."

„A co když nejsme připravení my?" ozval se hlas za ním. Kael se otočil a jeho jantarové oči se setkaly s Alaricovým klidným, ale znepokojeným pohledem. Stál opřený o rám dveří, ruce založené na hrudi, pozorujíc svého bratra s výrazem člověka, který přesně ví, co se v něm odehrává.

„Alaricu," vydechl Kael a znovu se otočil zpět ke krbu. Jeho ramena byla napjatá, každý sval v jeho těle se zdál připravený k boji. Ale boj, který sváděl, byl uvnitř něj.

„Tvůj vlk má pravdu," řekl Alaric klidně, když udělal několik kroků do místnosti. „Ragnar je zpátky. A ty víš, co to znamená."

Kael zavřel oči. Ano, věděl. Ragnarova přítomnost byla jako stín, který hrozil zahalit nejen něj, ale i Lilianu. Jeho vlk to věděl. Jeho vlk naléhal. Ale Kaelova lidská stránka... jeho lidská stránka měla stále pochybnosti.

„Nemůžu ji nutit, Alaricu," zašeptal Kael. Jeho hlas zněl zlomeně, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. „Nemůžu si vzít její panenství, dokud sama nezjistí, že mi ho chce dát."

Alaric si povzdechl a zůstal stát po jeho boku. „A co když si ji Ragnar vezme, než budeš mít šanci?" řekl tiše. Jeho slova bodla hluboko, přesně tam, kde to Kaela bolelo nejvíc. „Ona je tvoje Luna. Pokud jí to nedokážeš ukázat ty, Ragnar najde způsob, jak ji přesvědčit, že patří jemu."

Kael prudce otevřel oči. V jeho pohledu byl hněv, ale ne směřovaný na Alarica. Byl to hněv na situaci, na svět, na nespravedlnost toho, že Lilianu vůbec musel postavit proti takové hrozbě.

„Já vím," řekl nakonec. „Ale co když... co když tím všechno zničím?"

Alaric si položil ruku na Kaelovo rameno. „Někdy musíš riskovat, abys chránil to, co je ti nejdražší," řekl pevně. „A Liliana je ti dražší, než si možná sám dokážeš přiznat."

Kael odvrátil pohled. Jeho vlk uvnitř něj souhlasně vrčel, naléhal na něj. „Spoj se se svou lunou. Přijmi ji. Dřív, než bude pozdě."