Zaklepání na dveře přerušilo ticho. Kael stál nehybně u okna, jeho pohled pronikal do temného obzoru lesa, který se zdál být nekonečně vzdálený, a přesto příliš blízko. Přítomnost Ragnara byla jako neklidný šepot v jeho mysli, nekončící ozvěna dávné bolesti.

„Vstupte," řekl nakonec, jeho hlas pevný, ale jeho myšlenky byly rozbouřené jako bouře.

Dveře se otevřely a Alaric vstoupil spolu s Nyssou. Atmosféra v pokoji byla těžká, plná napětí a nevyřčených slov. Alaric si okamžitě všiml Kaelovy strnulé postavy, jeho neklidného pohledu a napjatých ramen. Nyssa váhala, ale nakonec se postavila vedle Alarica.

„Kaeli," začal Alaric opatrně. „Cítíme tě. Tvoji energii. Je to... jiné."

Kael se na něj krátce podíval. Bylo zřejmé, že už dávno věděl, že ho oba vnímají. „Ano," odpověděl stroze. „Něco se děje."

Nyssa na chvíli zaváhala, než se odhodlala promluvit. „Je to Ragnar, že?" zeptala se tiše, hlasem plným obav.

„Ano," řekl nakonec. „Je zpátky." Kaelova čelist se napjala. Ztěžka si povzdechl a znovu se zahleděl do temnoty noci.

Jeho myšlenky se vrátily k minulosti. Ragnar. Jeho bratr. Jeho dvojče. Vlci, předurčení vládnout, bok po boku jako dvě síly udržující rovnováhu.

Jejich prapůvodní vlci byli stejně silní – nezkrotní, divocí, prodchnutí starodávnou mocí, která neměla být zlehčována. Ale právě proto byla jejich lidská stránka klíčem k jejich přežití.

Kael si vybavil, jak odjakživa cítil v Ragnarovi neklid. Jeho vlk byl jako bouře, hrozící kdykoliv propuknout, a postupně se stávala nekontrolovatelnou. Kaelova vůle byla jiná. Byla pevná, neochvějná. Jeho lidská stránka byla jako kotva, která držela jeho vlka na uzdě, i když touha po dominanci byla někdy až mučivá.

Ragnar však... Ragnar neuspěl. Jeho lidská stránka byla slabší, neodolala tlakům jeho prapůvodního vlka, který postupně získával navrch.

Kael si vzpomínal na momenty, kdy to bylo jasné všem. Ragnarův vlk přebíral kontrolu. Rozhodnutí, která činil, byla ovládána divokostí, nikoli rozumem.

A pak přišla ta noc. Schůze smečky. Schůze, která měla upevnit jejich jednotu.

Ragnar byl ten den netrpělivý, neklidný. Kael si pamatoval jeho tvrdý pohled, když slyšel názory ostatních. Bylo to jen pár členů smečky, kteří zpochybňovali jeho rozhodnutí, ale to stačilo.

Ragnarova zloba byla jako bouře, která se nedala zastavit. Jeho vlk převzal kontrolu. Během několika okamžiků bylo po všem. Když se prach usadil, tři vlci leželi mrtví na zemi.

Smečka byla ztuhlá strachem. Ragnar stál nad nimi, jeho dech těžký, jeho oči plné temnoty. Kaelova čelist se tehdy napjala, jeho vlastní vlk chtěl vybuchnout. Ale držel se. Musel.

Kael věděl, že nemůže nechat Ragnara dál v jejich středu. Ne po tom, co se stalo. Ragnar představoval hrozbu nejen pro smečku, ale i pro celý vlčí řád.

A tak ho vyhnal. Bezejmenný. Vyvržený. Rozhodnutí, které Kael udělal jako Alfa, ale zaplatil za něj jako bratr.

Kaelův pohled ztvrdl, zatímco si znovu přehrával ten osudný okamžik. Tehdy měl pocit, že jeho vlastní srdce bylo rozerváno ve dví.

Ragnar byl jeho bratr, jeho dvojče, část jeho samého. A přesto ho musel poslat pryč. Jeho vlk v něm křičel, zoufale toužil chránit smečku i rodinu, ale Ragnarovy činy... to bylo něco, co nemohl odpustit. Bylo to jako vymazat část sebe, ale nebyla jiná možnost.

„On se nevrátil náhodou," pronesl tiše, ale jeho hlas zněl jako hrom v napětí místnosti.

Alaric svraštil obočí. „Víš proč?"

Kael přikývl, pohled jeho jantarových očí byl plný tíhy. „Cítí, že moje Luna je blízko. Jeho vlk si myslí, že Liliana patří jemu."

Nyssa zalapala po dechu, ruce automaticky sevřela k sobě. „To není možné," zašeptala. „Luna... Ona je tvoje, Kaeli."

Kael ji jen tiše sledoval. V hloubi duše věděl, že Liliana je jeho Luna – že pouto mezi nimi je nenahraditelné. Ale Ragnarův návrat to vše změnil.

Ragnar byl prázdný, jeho vlk zoufale hladový po síle a klidu, který mohla přinést jen Luna. A Kael věděl, že jeho bratr je přesvědčený, že Liliana je odpovědí.

„Ragnarův vlk se mýlí," pronesl Kael tvrdě, jeho pohled zapálený vnitřním zápasem. „Ale on to nepochopí. Ne dokud..."

Ztěžka polkl, nedokončil větu. Věděl, že souboj mezi ním a Ragnarem už začal – a to nejen na fyzické rovině. Ragnarova přítomnost byla výzvou, hrozbou i zkouškou. A někde hluboko uvnitř si Kael připustil, že možná nedokáže svého bratra zachránit, pokud si to Ragnar nepřizná sám.

„Musíme být připraveni," řekl Alaric, jeho hlas byl pevný, ale v očích měl něco, co se podobalo soucitu. „Ragnar není jen hrozba. Je také... stále náš bratr."

Kael se na něj podíval dlouze a přikývl. „Já vím," řekl tiše. „A právě to je to, co všechno ještě ztěžuje."