Kočár se houpal po kamenité cestě, jeho kola vrzala a občas narazila na hluboké výmoly, až se Lyanna musela chytit dřevěného rámu, aby si udržela rovnováhu.

Každý náraz Lyannu vytrhával z jejích myšlenek. Mlžný opar obklopoval krajinu jako závoj, halící vše do šedivé anonymity. Stromy na úbočí hor se k ní zdály naklánět, jejich větve se napínaly jako ruce, které se chtěly dotknout kočáru. Cesta byla dlouhá, ale na klid, který by měl s sebou přinést nový domov, stále čekala marně.

Krajina za oknem se ztrácela v mlze, která se valila z hor, jako by chtěla schovat všechno tajemství, které skrývala. Každý pohled na temné hřebeny v ní vzbuzoval jakousi podivnou směs fascinace a úzkosti.

Byla sirota. Nezůstalo nic a nikdo, kdo by jí mohl připomínat její rodiče. Ani jejich tváře si nepamatovala. Jediné, co zůstalo, byla jemná, skoro vybledlá vzpomínka na matčin hlas zpívající ukolébavku. Otec byl stínem v příbězích, které si nikdy neřekla nahlas.

Klášter byl vším, co kdy znala, a také jediné místo, kde našla přístřeší, když bylo její srdce zlomené. Sestry ji vychovaly s laskavostí, ale každá jejich něžná slova byla stále obalena zdí pravidel, disciplíny a prostoty.

Právě v klášteře potkala Lavinii. Bylo jí tehdy pět. Lavinia, elegantní a vznešená, se zdála úplně cizí oproti prostému prostředí kláštera. A přesto, když se nad Lyannou naklonila a usmála se, pocítila poprvé zvláštní teplo, které nepocházelo od žádné z jeptišek. Bylo to, jako by její pohled pronikl přímo k jádru její duše. Nikdy nezapomněla, jak se Lavinia dotkla její ruky a pak na dlouhou chvíli ztuhla, jako by viděla něco, co zbytek světa neviděl.

Od té doby ji Lavinia pravidelně navštěvovala. Nikdy neřekla, proč to dělá, nikdy nevysvětlila, co ji k Lyanně táhne. Byla prostě přítomná – přinášela jí malé dárky, jako hebký šál nebo vzácnou knihu, a ptala se jí na všechno možné. Bylo to zvláštní, ale Lyanna měla pocit, že Lavinia v ní vidí něco, co sama o sobě ještě nepoznala.

„Jsme skoro tam, slečno," promluvil vozka a vytrhl ji z myšlenek. Jeho hluboký hlas se téměř ztratil v dunění kol na hrbolaté cestě.

Lyanna přikývla, i když věděla, že ji nevidí. Přitiskla si šál kolem ramen a zahleděla se ven z okna. Panství Mondwolf. Jméno znělo jako ozvěna vzdáleného, polozapomenutého světa. A přesto jí znělo zvláštně povědomě, jako by už dávno věděla, že se sem jednou dostane.

Když kočár zastavil před železnou branou, Lyanna zatajila dech. Brána byla zdobená reliéfy vlků, kteří stáli proti úplňku, jejich hlavy vyvýšené k nebi. To byla první věc, která jí připadala spíše jako symbol než obyčejná dekorace. Muž, který ji otevřel, byl vysoký, s vyrovnanou elegancí, jakou by od majordoma očekávala. Balthazar, vzpomněla si na jeho jméno, protože Lavinia ho zmiňovala.

„Vítejte na panství Mondwolf, slečno Everwynová," řekl hlubokým, ale vlídným hlasem. „Paní Lavinia vás očekává."

Lyanna vystoupila z kočáru, její boty se zabořily do měkké hlíny. Chladná vlhkost ji obklopila jako neviditelný plášť. Když zvedla pohled, spatřila panství. Majestátní a přesto pochmurné, obklopené mlhou, která jako by se zdráhala opustit jeho zdi. Temné, skoro černé zdi se v měsíčním světle stříbřitě leskly, a přitom působily jako pevnost, kterou nic nepronikne.

Uvnitř domu byla atmosféra úplně jiná. Teplo svíček a jemná vůně dřeva jí připomněly klášter, ale zde bylo všechno mnohem větší, okázalejší. Krok Balthazara se odrážel od kamenné podlahy, jeho přítomnost byla klidná a tichá, jako by tento muž byl duší panství.

„Paní Lavinia je v knihovně," oznámil.

Knihovna byla jako chrám pro knihy. Police stoupaly až ke stropu, plné svazků, které vypadaly tak staré, že by mohly pamatovat samotný zrod panství. Lavinia seděla u ohniště, světlo plamenů jí ozařovalo tvář. Když Lyanna vešla, Lavinia pozvedla oči a usmála se, ale pohled měla stejně pronikavý jako tehdy, když ji viděla poprvé.

„Vítám tě, Lianno. Jízda byla dlouhá, že?" pronesla jemně, zatímco se zvedla. Její pohyb byl ladný a jistý, jako by celou místnost ovládala pouhou přítomností.

Lyanna chtěla něco říct, omluvit se za své ticho nebo poděkovat za přivítání, ale Lavinia pozvedla ruku a zastavila ji.

„Vím, že máš spoustu otázek," řekla Lavinia tiše, ale s autoritou, která Lyannu přiměla narovnat se. „A věř mi, že na všechny dostaneš odpověď. Ale ne hned. Každé tajemství se odhalí ve správný čas."

Byla to zvláštní směs tajemství a vlídnosti, co v Laviniině hlase Lyannu uklidňovalo. Ale její mysl byla stále plná otázek, nejasných odpovědí a pocitu, že právě vstoupila do světa, který není jen jejím novým domovem, ale také místem, kde čeká osud, kterému neunikne.

≈≈≈

O hodinu později stála Lyanna u okna svého pokoje a hleděla ven. Mlžná krajina se rozprostírala před ní jako šedivý plášť, pod kterým zůstávaly skryté detaily světa.

Měsíční světlo se prodíralo přes stromy a vrhalo neklidné stíny, které tančily na rozlehlém nádvoří. Přestože byla sama v místnosti, nemohla se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Byla to neuchopitelná předtucha, kterou nemohla ignorovat. Zavrtěla hlavou, snažila se ten podivný pocit setřást, ale její srdce tepalo rychleji.

Mezitím, na kraji lesa, stál vlk. Černý jako noc, jeho srst se leskla pod měsíční září. Nebyl to obyčejný vlk – byla to Kael. Ve své vlčí podobě byl viditelný, plně přítomný. To byla jeho volba; jeho lidská podoba zůstávala zahalena v neviditelnosti pro celý svět kromě jeho nejbližších.

Jeho izolace byla výsledkem let čekání. Dlouhá léta hledal svou lunu, a každé selhání ho stálo část naděje.

Kael stál nehybně, jeho jantarové oči pozorně sledovaly Lyannu v okně. Věděl, že právě ona je tou, kterou jeho matka pozvala na panství. A věděl také, že to nebylo jeho rozhodnutí. Lavinia, věčně přesvědčená o správnosti svého vidění, udělala něco, co Kaela frustrovalo – postavila ho před hotovou věc.

Kael stál na kraji lesa, jeho mohutná černá postava se téměř ztrácela ve stínech, přesto byla v měsíčním světle viditelná každému, kdo by se odvážil pohlédnout tím směrem. Pozoroval dívku v okně, její silueta se rýsovala proti slabému světlu svíček uvnitř místnosti. Viděl, jak zvedla hlavu a pohledem bloudila po krajině, její výraz byl zmatený, možná neklidný. Nevnímala ho. A on to tak chtěl.

„Další," zamumlal tlumeným hlasem, jehož hluboký tón připomínal zavrčení. Jeho slova nebyla určena nikomu jinému než tiché noční krajině a jeho vlastnímu nitru. „Další dívka, další naděje, co skončí ve zklamání."

Kaelovi svaly se napjaly, když ta slova vyslovil, jako by tělo reagovalo na bolest, kterou si nechtěl připustit. Tolik let hledání, tolik tváří, které prošly těmito zdmi, a všechny skončily stejně. Nebyly pravé. Nebyly lunou. A každá z nich mu jen připomínala, jak nesmyslná se zdála jeho existence.

Jeho matka věřila – stále věřila – že má pravdu. Že jeho luna existuje. A přesto si znovu a znovu dovolila přivést na panství tyhle cizí dívky, aniž by se ho, kdy zeptala, co chce.

Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát to byla tahle Lyanna, o které mluvila s takovým přesvědčením, až to Kaela rozčilovalo.

„Luna," zamumlal sarkasticky, zavrtěl mohutnou hlavou a jeho jantarové oči se zatřpytily v měsíčním světle.

Sledoval ji dál. Její pohyb byl klidný, ale v její auru pronikla nejistota. Bylo to snad proto, že cítila jeho pohled? Pochyboval, že by ho mohla vycítit. Ani netušila, kde je a co čeká. Ale něco v něm, snad ten zbytek naděje, který v sobě někde hluboko pohřbil, mu našeptával, že tahle dívka je jiná.

Kael zavrčel, jako by chtěl ten hlas umlčet.

„Tohle všechno už jednou bylo," zašeptal do noci. „A už nikdy nebude." Otočil se zpět k lesu, jeho černý ocas se mihnul mezi stromy, když zmizel v mlze. Ale ať chtěl nebo ne, její přítomnost už zasela semínko neklidu, které odmítalo vyklíčit v zapomenutí.