Alaric seděl tiše v obývacím pokoji, jeho hlava byla skloněná a ruce sevřené v klíně. Přestože byl navenek klidný, jeho mysl byla v pohybu.

Kael. Jeho přítomnost, jeho energie, byla dnes jiná. Intenzivní. Hustá. Alaric to cítil, ne jako něco konkrétního, ale jako tíhu, která se vznášela v každém stínu, v každém výdechu.

Nyssa tiše stála o kus dál, opírajíc se o kámen chladné zdi. Její oči, obvykle plné života, nyní hledaly odpovědi v tichu.

„Cítíš to taky, že?" zašeptala po chvíli, její hlas byl jemný, sotva slyšitelný.

Alaric přikývl, aniž by zvedl hlavu.

„Ano," odpověděl stručně. Ale nebylo to jen „něco". Bylo to mnohem víc. Pohlédl k ní, jeho oči na okamžik zneklidněly. „Kael. Něco se děje."

„Myslíš, že..." nedokončila větu. Slova jí zůstala na rtech, jako by se bála je vyslovit nahlas. Alaric zavrtěl hlavou, než znovu pohlédl do prázdna.

„Nevím. Ale něco se změnilo." Zavřel oči, soustředil se. Jeho mysl se natáhla, hledala.

Čtení myšlenek bylo jeho dar, jeho schopnost. Cítil jejich plynutí, jejich nuance – u každého vlka ve smečce, kromě jediného. Kaela. Alfova, mysl byla neproniknutelná, mocná a v mnohém jiná.

Jenže dnes... něco se pohnulo. Alaric zadržel dech, jeho mysl se zlehka dotkla Kaelovy. Bylo to jako ozvěna, nesouvislý obraz. Temné stíny, tlukot srdce, ostrá bolest. A... jméno. Jméno, které jako šepot prošlo jeho myslí. Ragnar.

Alaric prudce otevřel oči, jeho dech se zrychlil. Byl to jen zlomek okamžiku, ale stačil k tomu, aby v něm vyvolal neklid.

Ono slovo se mu opakovalo v hlavě, jeho význam hluboko zakořeněný v minulosti, o které se nikdo neodvážil mluvit.

Alaric prudce vstal, jeho oči byly stále široce rozevřené. Jméno, které zaznělo v jeho mysli, nebylo jen slovem – bylo jako ozvěna z dávné historie, hlas z hlubin minulosti, který se odmítal zcela vytratit.

Ragnar. Bezejmenný. Vyhnaný. A přesto bratrem Kaela. Jeho druhou polovinou. Jeho dvojčetem. Představa jeho návratu byla jako tíživý závoj, který obklopil celý zámek Mondwolf.

Nyssa na něj upřeně hleděla, její oči plné otázek, ale také obav. „Alaricu, co je to? Co jsi viděl?" zeptala se tiše naléhavým hlasem.

„Ragnar," odpověděl stroze, jeho pohled se jí zavrtal do očí. „On je zpátky."

Nyssa zalapala po dechu, její ruka automaticky vystřelila k ústům.

„Jak to může být... Po tom všem, co se stalo? Po tom, jak byl... vyhnán?"

Alaric se odvrátil od Nyssy, jeho pohled sklouzl k temné záři ohně, která jemně osvětlovala kamenné stěny obývacího pokoje. Ragnar. Bezejmenný. Vyvržený bratrem, smečkou, zákonem vlků. A přesto jejich bratr.

Alaric cítil tíhu tohoto slova, jako by pronikalo až k samotné podstatě jeho vlka. Ragnar nebyl jen stínem minulosti. Byl zrcadlem něčeho, co Alaric hluboko uvnitř skrýval – nejasnou směs lítosti a zloby, sympatie i strachu.

Mohl si říkat, že Ragnar si svůj osud vybral. Mohl si připomínat všechny zrady, kterých se dopustil, tu bolest, kterou přinesl smečce, Kaelovi. Ale část jeho srdce, část jeho vlka, nemohla ignorovat, že Ragnar kdysi byl něco víc. Součást rodiny, nerozlučný společník. 

„Alaricu," ozvala se Nyssa tiše, její hlas byl plný obav. „Co to znamená? Pro Kaela... Pro nás? Pro smečku?"

Alaric si povzdechl. Věděl, že Ragnarův návrat znamená víc než jen hrozbu pro jejich Alfu.

Ragnar byl Bezejmenný, ale nikdy skutečně nezmizel z jejich životů. Jeho přítomnost v Kaelově mysli, jeho pouto s dvojčetem, jeho vlk, který stále vnímal smečku, všechno to naznačovalo, že Ragnar nikdy nebyl zcela oddělený. A teď, když se vrátil, mohlo to přinést zkázu... nebo začátek něčeho, co nikdo z nich nedokázal předvídat.

„Musíme jít za Kaelem," řekl nakonec, jeho hlas byl pevný, i když uvnitř cítil neklid. „Musíme zjistit, co Ragnar chce. A co to znamená pro smečku."

Nyssa přikývla, aniž by cokoli dalšího řekla. Alaric se odvrátil od ohně, jeho kroky byly rychlé, rozhodné.

Ale hluboko uvnitř se nemohl zbavit pocitu, že Ragnarův návrat není jen ohrožením. Bylo to něco víc. Něco, co mohlo změnit všechno.