Měsíc tiše putoval po temné obloze, jeho světlo se odráželo na okenní tabuli, vytvářejíc na stěnách pokoje podivné tančící stíny. Pokojem vládlo ticho – to tíživé, hluboké ticho, které se přibližuje, když něco čeká v temnotě.

Kael stál nehybně, jeho silueta splývala se stíny v místnosti. Hleděl ven z okna, zrak upřený na les za zámkem Mondwolfu.

Jeho pohled byl prázdný, jako by hledal něco, co nebylo vidět – nebo možná někoho, kdo se teprve blížil.

Jeho vlk uvnitř něj byl neklidný. Vrčení, hluboké a téměř neslyšné, se tiše odráželo v jeho hlavě. Kael zavřel oči a zhluboka se nadechl. Bylo to tady znovu. Ten pocit. Ten tichý hlas, který šeptal v jeho nitru, naléhal, ale odmítal mu dát odpověď.

„Co jsi zač?" zašeptal sám pro sebe, i když odpověď už znal. Znal ji příliš dobře.

Nebyla to Luna, co nyní tížilo jeho mysl a duši. Tohle bylo něco jiného. Něco, co připomínalo odraz na hladině – pokroucený, temný a cizí, ale stále známý. Cítil to hluboko ve svých kostech, ve svém srdci. Stará bolest, stará rána, která se nikdy zcela nezahojila.

Stíny se zkroutily, jak se měsíční světlo ukrylo za mrak. Pokoj potemněl. A Kael věděl, že ten pocit byl pravdivý.

Jeho tělem i myslí projela tupá, pálivá bolest. Jeho srdce se zachvělo v návalu temných a bolestných vzpomínek. Tak moc se přitom snažil ony vzpomínky potlačit, a vlastně se mu to i celkem dařilo, i když jeho vlk, se mu neustále snažil jeho předurčení připomínat.

Jenže on byl silnější. Vždy byl silnější než jeho vlk. Jeho lidská stránka vždy dokázala jeho druhé já usměrnit. I když to zrovna nebylo lehké.

Jeho vlk totiž nebyl obyčejný. Byla to síla, která sahala za hranice toho, co by smečka mohla považovat za přirozené.

Prapůvodní vlk v jeho nitru nebyl pouze součástí jeho duše – byl příslibem moci, která mohla zachránit, ale i zničit. Tohle byla ta část Kaela, kterou se naučil zkrotit, a přesto ji nikdy zcela nepochopil.

Kael sevřel prsty kolem okraje okenního rámu, jako by potřeboval oporu. Cítil, jak se jeho vlk bouří.

„Je tu," zamumlal sotva slyšitelně, téměř jako varování sobě samému. Ten pocit byl příliš intenzivní na to, aby mohl být pouhou předtuchou. Bylo to jeho pouto – pouto k někomu, jehož přítomnost jako vždy přicházela s tíživým závanem temnoty.

Ač to bylo už dlouhé desítky let, co se pouto přetrhlo, nebo spíše utišilo, protože se ho Kael snažil utlumit, stále tu bylo.

On, i vlci všeobecně, měli schopnost žít neomezeně dlouho. Dlouhověkost byla spojená s jejich vlčí stránkou – jako kdyby jejich život byl propojený s energií přírody nebo s prapůvodními silami lesa. Byli tedy odolní vůči stárnutí, nemocem a běžným formám fyzického opotřebení. Jejich zranitelnost přicházela až ve chvíli, kdy čelili smrtícímu útoku nebo katastrofě, což znamená, že smrt byla stále možná.

Ticho v pokoji bylo hlubší než obvykle. Měsíc se líně proháněl mezi mraky, vrhal na stěny zámku neklidné stíny. Kael stál u okna a prsty svíral parapet tak silně, až mu klouby zbělali.

Skrze hustou tmu lesa jako by viděl něco, co ostatní neviděli. Nebo spíš cítil. To napětí, neklid, jemný záchvěv na okraji jeho vnímání. Bylo to známé. Příliš známé.

Vlk uvnitř něj zavrčel, jeho přítomnost byla hmatatelnější než kdy dřív. „Je zpátky?" zavrčel jeho vlk.

Závan dávné bolesti píchl Kaela uprostřed hrudi a na mysl mu znova vytanuly bolestné vzpomínky.