Lianna stála před oknem svého pokoje a zamyšleně se dívala do šera zahrady, kde se větve stromů mírně pohupovaly v nočním větru.

Byla ztracená ve svých vlastních myšlenkách, které se jí poslední týdny honily hlavou. Její ruce byly sevřené do pěstí, a přestože se snažila uklidnit, její dech zůstával neklidný.

Ani na jedinou vteřinu nedokázala přestat myslet na to, co se stalo večer před tím. Na obrovského vlka, na smečku vlků, i na vše, co ji ukázal.

Lianna si povzdechla a na chvíli zavřela oči. Potřebovala si utřídit myšlenky, ale čím víc se snažila na vše zapomenout, tím hlouběji se do toho ponořovala.

V hlavě jí vířily útržky obrazů z posledních týdnů. Kael na obraze v galerii. Jeho jantarový pohled, který jako by jí říkal víc, než bylo vidět. Knihy o Mondwolfu. Tajemné vzkazy, které nacházela – vždy s hlubšími slovy, která se jí vryla do mysli. A pak ten vlk. Obrovský, černý vlk, který jí z nějakého nepochopitelného důvodu připomínal právě Kaela.

Každou noc ji pronásledovaly sny. Viděla Kaela, slyšela jeho hlas – jemný, klidný, ale záhadný. Objevoval se ve stínech, ve světle měsíce, a přitahoval ji k sobě.

Byly to sny, které jí nedávaly odpovědi, ale zanechávaly v ní pocit, že má být někde jinde, že má být s ním. A vlk – objevoval se v těch snech stále častěji. Jeho přítomnost byla silná a nepopiratelná. Lianna se začínala cítit, jako by ztrácela kontrolu nad svými vlastními myšlenkami.

Opřela se čelem o studenou skleněnou tabuli okna. „Je to jen moje fantazie," zašeptala si tiše. „Jen knihy a obrazy. Nic víc."

Ale byla to lež, kterou si sama nechtěla přiznat. Bylo to víc. Cítila to každou buňkou svého těla.

Zavřela oči. V hlavě měla obraz – vždy to byl ten obraz. Obraz Kaela, který visel v galerii. Každý den se na něj chodila dívat. Každý den stála před tím portrétem, jako by čekala, že na ni promluví. Jeho jantarové oči, jeho tajemný úsměv, jeho přítomnost – něco na tom muži jí připadalo fascinující, a to už od první chvíle, kdy ho spatřila.

Začala studovat knihy. Každou, kterou našla v knihovně. Historie Mondwolfu, záznamy o jeho obyvatelích, dokonce i staré legendy. A pokaždé, když narazila na zmínku o Kaelovi, cítila, jak jí srdce poskočilo. Bylo to zvláštní, matoucí. Nikdo o něm nemluvil otevřeně. Vždycky jen náznaky. Respekt. Úcta. Tajemství. Všechno kolem něj bylo zahalené do neprostupného závoje, a právě to ji přitahovalo ještě víc.

Lianna se konečně odtrhla od okna a otočila se, aby našla někoho, kdo by jí mohl odpovědět.

Musela najít Nyssu. Její myšlenky byly příliš zmatené, příliš těžké na to, aby je zvládla sama.

≈≈≈

Lianna vpadla do obývacího pokoje, její dech byl rychlý a tváře jí planuly. V očích měla zvláštní lesk, který se zdál být směsicí nadšení a zmatení, jako by právě spatřila něco, co se jí vymykalo z chápání.

Nyssa seděla u krbu na měkkém křesle, s nohama pod sebou a s knihou položenou na klíně. Oheň plápolal v krbu, jeho teplo zalévalo místnost měkkým světlem.

Když spatřila Liannu, okamžitě odložila knihu a narovnala se. Na tváři se jí objevil úsměv, ale její pohled byl ostražitý.

Aniž by si to uvědomovala, Lianna prošla místností jako bouře. Neviděla Kaela, který stál u okna zahalený ve stínech. Jeho jantarové oči se v přítmí zaleskly, když ji spatřil a jeho vlk netrpělivě zavrčel.

Lianna zastavila uprostřed místnosti a na moment si přitiskla ruce k hrudi, jako by se snažila ovládnout zběsilé bušení svého srdce.

Nádech, výdech – potřebovala chvíli, aby našla správná slova. Všechno, co zažila, co cítila, jí připadalo jako chaos, který nedokázala vyjádřit. A přesto věděla, že to musí někomu říct, že už to nemůže držet jen v sobě.

„Nysso," vydechla konečně, její hlas byl napjatý, skoro rozechvělý. „Musím s tebou mluvit. Někdo... něco... se děje. Nevím, co to znamená, ale už to nedokážu ignorovat."

Nyssa naklonila hlavu, její pohled se změnil – už to nebyla jen přátelská zvědavost, byl v něm náznak starosti. Zvedla se z křesla a jemně pokynula Lianně, aby se posadila na pohovku vedle ní.

„Jen klid," řekla tiše. „Co se stalo?"

Lianna zaváhala. Na chvíli si pohrávala s lemem rukávu, její oči byly upřené na podlahu.

„Já... já nevím, kde začít," začala nejistě. „Mondwolf je... je zvláštní. Je to jako... jako kdyby mi něco chtělo něco ukázat. Něco víc. Poslední týdny... pořád nacházím věci. Ty knihy... ten obraz..."

Nyssa mírně povytáhla obočí. „Obraz?"

„Kael," řekla Lianna tiše, její tváře se zalily jemným ruměncem. „Jeho obraz v galerii. Každý den se na něj chodím dívat. Nevím proč, ale nemůžu si pomoct. Ten pohled, ty oči... je to, jako by... jako by mě znal. Jako by tam byl jen pro mě."

Nyssa udržela klidný výraz, ale její mysl začala pracovat. Sledovala, jak se Lianna snaží vyjádřit něco, co jí samotné připadalo nevysvětlitelné.

„A to není všechno," pokračovala Lianna váhavě. „Poslední týdny mám... mám o něm sny. Vidím jeho tvář, slyším jeho hlas. A poslední noc... byl tam vlk. Černý vlk. Viděla jsem ho. V lese. Včera večer. Měl stejné oči. Jantarové, jako Kael." Její hlas se zlomil, a ona zvedla pohled, aby se Nyssy mohla zeptat: „Co to znamená?"

Kael stál stále u okna, jeho postava nehybná, ale napjatá. Jantarové oči zářily ve stínech, jeho vlk tiše vrněl v jeho nitru. „Ona nás cítí," řekl vlk. „Jsi její Alfa. Jsi její pouto."

„Lianno, Mondwolf je místo, které může zapůsobit na každého, kdo sem přijde. Je plné historie, tajemství a... zvláštní magie. Možná ti tvá mysl jen ukazuje spojení, které chceš najít."

„Ne, Nysso," zavrtěla hlavou, „Tohle není jen moje fantazie. Je v tom něco víc. Kael... vlci... všechno tohle. Mám pocit, že mě to volá, že to se mnou nějak souvisí."

Na chvíli ztichla a otočila pohled směrem ke stínům místnosti. Její srdce na moment ztuhlo, jako by cítila, že tam něco je. Něco... nebo někdo. Zavrtěla hlavou, snažila se zbavit toho pocitu, ale nebylo to snadné.

≈≈≈

Kael stál ve stínu místnosti, neviditelný, a přesto napjatý jako struna. Jantarové oči, které zdědil po své vlčí podstatě, se jemně zaleskly, když se upřeně díval na Liannu.

Její hlas, její pohyby – vše na ní ho přitahovalo s takovou intenzitou, že měl co dělat, aby zůstal na místě.

Jeho vlk uvnitř něj byl však jiný. „Kaeli!" zavrčel. „Je naše. Tady. Teď. Vezmi si ji. Proč čekáš?"

Kael zavřel oči a jeho čelist se napjala. „Ne," odvětil v duchu. „Ona není připravená. Nechceš ji přivést na svou stranu. Ty ji chceš zlomit. A to nedovolím."

„Zlomit?" zavyl vlk, jeho hlas byl plný hněvu. „Kaeli, ty ji ani nevedeš. Jen ji sleduješ, jako bys byl její stín. Já ji cítím! Cítím, jak touží. Je to naše Luna. A ty mě brzdíš. Ty ji brzdíš!"

Kael otevřel oči a pevně se opřel o rám okna. Jeho vlk ho dráždil, jeho síla byla jako bouře uvnitř něj, která se nechtěla ztišit. Ale Kael věděl, co musí udělat. „Pokud ji získáme příliš rychle, ztratíme ji navždy," řekl pevně, jeho tón byl neoblomný.

„Příliš rychle?" zavrčel vlk opět. „Kaeli, ona nás cítí. Vidí nás. V každém pohybu, v každém jejím snu. Každou noc myslí na tebe, každou noc cítí mou přítomnost. Co ještě chceš? Ona je naše. Už dávno byla naše."

Kael se zhluboka nadechl a přejel si rukou po vlasech, jeho mysl rozpolcená mezi naléháním vlka a jeho vlastní vůlí.

„Ty mě nerozumíš," řekl. „Nechceš její důvěru. Jen ji chceš. Chceš jen její panenství. A já potřebuju víc než to."

Vlk na chvíli ztichl, ale jeho přítomnost byla stále silná. Nakonec zavrčel tiše, jeho hlas byl jako ostré šepotání.

„Kaeli, Luna je naše. A smečka nás potřebuje. Každou hodinu, kterou jí dáváš čas, oslabuješ nás všechny. Jak dlouho chceš ještě čekat?"

Kaelovy oči se znovu upřely na Liannu, která seděla na pohovce a váhavě vyprávěla Nysse o svých pocitech.

Cítil její zmatek, její váhání, její strach, ale také její touhu. Ale bylo to více než touha – bylo to něco hlubšího. Něco, co ho přesvědčovalo, že jeho vlk nemůže vyhrát. Ne tady. Ne teď.

„Trpělivost," zašeptal tiše, sám pro sebe, i když jeho vlk v jeho nitru už znovu vrčel, nespokojený, netrpělivý. Kael cítil, jak ho ovládá, jak tlačí na jeho mysl, na jeho vůli, ale odmítal se poddat.

Liannina přítomnost byla pro něj silou i slabostí. Byl jejím Alfou. Cítil to. Věděl to. Ale věděl také, že pokud ji ztratí, ztratí část sebe. Jeho vlk to nechápal. Ale Kael měl jasno.

„Ona musí vidět sama," pomyslel si. „Jen když pochopí pravdu vlastníma očima, bude schopná stát po mém boku. Musí mě přijmout. Sama. Až bude čas, bude moje Luna. Ale teď musí věřit."