Lianna seděla na mýtině, její tělo nehybné, oči upřené na vlka, který zůstal stát na okraji stínů. Jeho jantarové oči ji přitahovaly s takovou intenzitou, že nemohla odvrátit pohled. S každým okamžikem, který ubíhal, cítila, že její pátrání ji přivedlo k něčemu většímu – k pravdě, kterou zatím nechápala, ale která ji hluboko uvnitř zneklidňovala.

Když otevřela knihu, kterou našla na mýtině, její prsty přejely po starých, těžkých deskách. Vzduch kolem byl naplněný tichem, které se zdálo očekávat její reakci. Na první stránce stálo: „Každý Alfa hledá svou Lunu – spojení, které je předurčeno hvězdami."

„Luna... Alfa," zamumlala si tiše, zatímco začala listovat dalšími stránkami. Příběh vyprávěl o poutě mezi vlkem a jeho lunou – poutě, které bylo stejně osudové jako neuvěřitelně silné. Luna byla jeho oporou, jeho srdcem, jeho rovnováhou, ale také jeho největší zkouškou.

Každá kapitola přidávala další detaily o jejich spojení – o rovnováze, která nebyla jednostranná. Alfa nebyl jen ten, kdo vedl. Byl ochráncem, ale také průvodcem. Jeho síla pramenila nejen z jeho moci, ale i z jeho schopnosti sdílet svou sílu s Lunou.

Kniha popisovala, že Alfa dodává Luně odvahu a stabilitu, i když ona sama o sobě je silná a nezávislá. Byli dvěma póly jedné osy, a právě jejich souhra tvořila harmonii smečky.

Příběh mluvil o alfovi, který musel čelit temnotě, nejen v okolním světě, ale i v sobě samém. Musel bojovat za svou smečku, ale Luna byla jeho klíčovou silou – bez ní by nikdy nebyl celý.

„Spojení mezi Alfou a Lunou je víc než fyzické," pokračoval text. „Je to pouto, které sahá hluboko do jejich duší. Psychická vazba mezi nimi je tak silná, že cítí jeden druhého, ať jsou, jakkoliv daleko. Myšlenky se stávají tichým dialogem, a pocity... pocity jsou jako melodie, která rezonuje v jejich nitru."

Lianna přejela prsty po stránce, její dech se zrychlil. Další odstavec mluvil o fyzické stránce jejich spojení. Alfa a Luna se dotýkali nejen myslí, ale i tělem – jejich spojení bylo smyslné, intimní a klíčové k tomu, aby se jejich pouto mohlo plně projevit.

„Jejich tělesné spojení je okamžikem, kdy se propojuje duše s tělem. Je to chvíle, kdy se jejich síly sjednocují a jejich vůle se stává jednou."

Lianna se zhluboka nadechla a odložila knihu na kolena. Její mysl pracovala naplno, pokoušela se zpracovat význam toho všeho.

„Je to jen legenda," pomyslela si. „Musí to být legenda." A přesto... přesto cítila, že někde hluboko uvnitř ní se něco probouzí. Něco, co ji děsilo a zároveň fascinovalo.

Ale proč jí připadalo, že každé slovo, které četla, mělo hlubší smysl? Bylo to jako by kniha mluvila přímo k ní, jako by každý příběh obsahoval střípek jejího vlastního života, který si ještě nedokázala dát dohromady.

Vlk se pohnul. Udělal krok vpřed, jeho jantarové oči se zaleskly v měsíčním světle. Lianna cítila, že ji zve dál, že tento okamžik je jen začátek.

Pomalu se postavila. Vlk se otočil, jeho pohyb ladný, a začal kráčet směrem do lesa.

Lianna ho následovala, nedokázala si pomoci – její zvědavost byla příliš silná, příliš lákavá. Čím hlouběji šla, tím více cítila, že Mondwolf jí odhaluje další část svého příběhu.

Došli na další místo. Tentokrát to nebyla mýtina, ale malá zahrada, která byla téměř skrytá pod vrstvou mechu a lesního porostu. Uprostřed stála malá fontána s vodou, která vypadala až příliš čistá na to, aby byla opuštěná. A na kameni vedle ní ležel přívěsek, dřevěný a jemně vyřezaný.

Lianna ho zvedla. Na jedné straně byl vyrytý symbol vlka, na druhé straně slova: „Spojení je vždy cestou k pravdě."

Kael celou tu dobu sledoval Liannu z povzdálí. Jeho vlk byl neklidný a jeho přítomnost stále silnější. „Ona cítí pravdu, Kaeli. Je blízko, ale stále se zdráhá uvěřit."

„Je to pro ni příliš brzy," odpověděl Kael tiše. Jeho oči byly upřené na Liannu, jak jemně přejížděla prsty po přívěsku. „Potřebujeme ji ještě víc vtáhnout do našeho světa. Ale opatrně."

„Čas není na naší straně," zavrčel vlk. „My se točíme v kruzích, Kaeli. Už dávno bychom měli být spolu. Už dávno jsme se měli spojit. Musíš si ji vzít, Kaeli. Musíš dovršit náš osud a vzít si její panenství."

„Ne. Nemohu riskovat, že ji ztratím. Ona musí sama chtít pochopit." Kael sklopil pohled. Ve skrytu duše věděl, že jeho vlk má pravdu – že jejich spojení je nevyhnutelné. Ale nechtěl ji postavit před pravdu dřív, než bude připravena ji přijmout.

Věděl, že příští krok bude zásadní. Jeho vlk byl netrpělivý, smečka čekala na svou lunu, a i on cítil, že jeho nitro se stává neklidným.

„Dáme jí další stopy. Ale tentokrát to musí být něco silnějšího. Něco, co jí ukáže, co jsme. Co jsme vždycky byli."