Lianna vykročila na zarostlou stezku, která se táhla směrem do lesa. Kresba na pergamenu, se jí pevně vtiskla do paměti.

Stromy se kolem ní začaly zahušťovat a jejich větve klenuly nad hlavou, vytvářely přírodní tunel, který ji vedl dál.

Vzduch byl chladnější, a přestože si všimla, jak kolem ní tiše pulzuje noční život, necítila strach. Spíš naopak – pocit, že míří správným směrem, ji hřál u srdce. „Co mě to k tomu místu táhne?" ptala se sama sebe, zatímco se prodírala lesním porostem.

Čím hlouběji šla, tím víc cítila, že není sama. Nebyl to běžný pocit – nebylo to, jako když narazíte na zvíře nebo jiného člověka. Toto bylo jiné, něžné a přesto napínavé, jako by ji někdo pozoroval s očekáváním.

Občas slyšela prasknutí větvičky, šustění listí, nebo zahlédla pohyb mezi stromy. Ale vždy, když se otočila, kolem ní byl jen klid lesa.

Po nějaké době došla na mýtinu. Ta byla osvětlena měsíčním svitem, který hladil hladký kámen uprostřed, právě takový, jaký viděla v knihách a na obrázcích. Její dech se zrychlil, ale ne kvůli únavě – cítila, že se něco blíží, že se její pátrání blíží vrcholu.

Pomalu se přiblížila ke kameni. Okolo něj byly rozmístěny malé symboly vyryté do země a obklopené pečlivě uspořádanými drobnostmi – peříčky, okvětními lístky, a dokonce malými kamínky, každý z nich nesl jednoduché runové znaky. Každý detail na mýtině vypadal, jako by byl pečlivě připraven.

Sklonila se, aby si prohlédla rytiny na kameni, když uslyšela hluboký zvuk. Nevěděla, co to bylo – zavrčení? Hluboký dech? Prudce se narovnala a podívala se směrem k lesu. A pak ho uviděla.

Na kraji mýtiny stál vlk. Jeho tmavá srst se leskla ve světle měsíce a jeho oči – ty jantarové oči – se upíraly přímo na ni.

Jeho přítomnost byla děsivá, ale zároveň podivně uklidňující. A co bylo ještě zvláštnější – neuhnul pohledem. Stál pevně, jako by očekával, co udělá.

Zůstala stát na místě, neschopná se pohnout. Přesně věděla, že tohle není obyčejné zvíře. Byl tu pro ni, a ona to cítila každou buňkou svého těla.

Jak tam stála, její pohled sklouzl do tmy za ním. Za ním se pohyboval stín – další vlci. Smečka. Stáli v polokruhu, tiší a mocní, ale nezasahovali. Byli tam, aby sledovali, aby střežili.

Vlk s jantarovýma očima udělal jeden krok vpřed. Jeho pohyb byl ladný, přesto plný síly.

Lianna cítila, jak jí v žilách proudí adrenalin. Nevěděla, zda má utéct, nebo zůstat. Ale jedno věděla jistě – tento okamžik změní všechno.

Vlci na ni hleděli, ale nebylo to nepřátelské. Něco hluboko uvnitř jí říkalo, že patří do tohoto světa. Že tento okamžik nebyl náhoda.

Stála nehybně uprostřed mýtiny, její oči upřené na vlka, který ji pozoroval zpoza měsíčního svitu. Cítila, jak jí buší srdce, ale nebyl to čistý strach – byla to směs napětí, fascinace a zvláštního klidu. Smečka stála za ním, každý vlk jako tichý svědek tohoto okamžiku.

Neodvážila se pohnout, a přesto cítila zvláštní touhu udělat krok vpřed. Jenže než se odhodlala, vlk s jantarovýma očima se lehce otočil k ostatním. Udělal dva kroky zpět a jeho pohled říkal vše – byl průvodcem, a ona to pochopila.

Lianna sledovala, jak se vlk otočil a začal pomalu kráčet směrem k lesu. Smečka se rozprostřela do polokruhu, jako by ji chtěla dát najevo, že tento okamžik je jen mezi ní a vůdcem. Bylo to zvláštní – mohla ho následovat, nebo nechat zmizet do temnoty. Ale něco v jejím nitru ji přimělo vykročit.

Vlk ji vedl hlouběji do lesa. Neběžel, jeho pohyby byly klidné, cílené. Zdálo se, že každý krok byl pečlivě promyšlený, jako by jí chtěl ukázat cestu, kterou má jít.

Lianna cítila, že jí Mondwolf odhaluje další část svého tajemství.

Stromy kolem nich se začaly rozestupovat, a najednou se ocitli na jiném místě – další mýtině, která byla mnohem menší než ta předchozí. Uprostřed byla malá dřevěná konstrukce, která vypadala jako oltář. Na něm ležela kniha, jejíž kožené desky se leskly ve světle měsíce.

Přistoupila blíž. Vlk stál na okraji mýtiny a dál ji pozoroval. Když zvedla knihu, ucítila zvláštní chvění – nebylo to jen o její váze, ale o pocitu, který z ní vycházel.

Otevřela ji a její oči sklouzly na první větu: „Každý Alfa hledá svou Lunu – spojení, které je předurčeno hvězdami."

Vlk zavrčel, jeho hlas byl hluboký, ale ne nebezpečný. Jako by chtěl říct, že to, co právě čte, je pravda.

Cítila mrazení na zádech, ale nemohla přestat číst. Příběh, který před ní ležel, byl o muži, který byl vlkem, o jeho luně a o tom, jak jejich spojení zachránilo celý svět. Bylo to osudové, romantické a děsivé zároveň.

Lianna se posadila na zem, knihu pevně držela v rukou a cítila, jak se její vlastní svět začíná otáčet. Vlk byl stále tam, stál jako tichý strážce, který ji vedl na cestě, ale nedával jí všechny odpovědi.