Lianna se znovu ocitla v knihovně. Posledních pár dní to bylo místo, kam se neustále vracela – útočiště, kde se snažila najít odpovědi na otázky, které ji pronásledovaly.

Když otevřela dveře, vzduch byl nasycený vůní starých knih, což ji vždy uklidňovalo. Ale dnes ji čekalo něco jiného.

Na stole před ní ležela další kniha. Stejně jako předtím byla otevřená, tentokrát však na jiné stránce. Přistoupila blíž a všimla si, že na okraji stránky byla napsána krátká věta rukou: „Jsou příběhy, které jsou pravdivější než historie." Její oči sklouzly na kapitolu s nadpisem „Vlci a věrnost". Byl tam příběh o tom, jak vlci chránili svého vůdce za každou cenu, dokonce i proti vlastnímu strachu a pochybám. Byl to další z těch příběhů, které jí připadaly jako směs legend a pravdy.

„Kdo sem ty knihy dává?" zamumlala si pro sebe. Ale odpověď nepřišla. Uložila si do mysli poznámku prozkoumat další stopy, pokud nějaké objeví.

Lianna cítila, že se něco děje. Každý den ji Mondwolf překvapoval něčím novým, něčím, co neodpovídalo žádným pravidlům, která by znala. Zámek se pro ni stal spíš hádankou než místem odpočinku – hádankou, kterou se však toužila rozluštit.

Další ráno, když otevřela dveře svého pokoje, našla na podlaze drobný předmět. Byla to miniaturní skleněná lahvička, uvnitř byl zasunutý svitek papíru. Zvědavost ji přemohla a opatrně vytáhla svitek ven. Stálo na něm jen několik slov: „Pravda je ukrytá v příbězích. Otoč stránku."

Zmateně se zamračila. Netušila, co to znamená, ale později, když dorazila do knihovny, její zrak automaticky padl na knihu, kterou si předešlý den prohlížela. Otevřela ji, jak jí text napověděl. Na označené stránce našla text: „Jsou příběhy, které jsou pravdivější než historie." Její oči sklouzly na kapitolu s nadpisem „Luna a Alfa: Předurčení vlčího pouta".  Byl tam příběh o tom, jak osud spojoval alfu a jeho lunu – dvě duše, které měly společně udržovat harmonii smečky a bojovat s temnotou, jež ohrožovala jejich svět.

Lianna netušila, kdo za těmito vzkazy stojí, ale byla přesvědčená, že nic z toho není náhoda.

Třetí noc našla Lianna další knihu, položenou na jiném stole v knihovně. Její desky byly staré, těžké a zdobené. Uvnitř našla příběh o ženě, která byla vedena lesem k tomu, aby našla svého druha – muže, který byl zároveň vlkem.

 Příběh byl stejně fascinující jako zneklidňující, ale to, co ji zarazilo, byl konec. Poslední věta byla vyrytá rukou: „Tam, kde měsíc protíná stromy, se pravda zjeví."

≈≈≈

Kael mezitím sledoval každý její krok. Z dálky sledoval, jak jeho plán nabírá tvar. Viděl, jak se Lianna ztrácí v příbězích, jak se její zvědavost stupňuje, jak se pomalu nechává vtáhnout do tajemství Mondwolfu. Jeho vlk vrněl spokojeností. „Vidíš? Ona cítí naši přítomnost. Naše pouto roste."

„To nestačí," odpověděl Kael, jeho hlas klidný, ale pevný. „Potřebujeme víc. Musíme ji přimět, aby viděla náš svět takový, jaký je. Ne jako pohádku, ale jako skutečnost."

„Zamiluje se do tebe," odpověděl vlk s jistotou. „Tak jako ona miluje hrdiny svých knih."

„Vím, co dělám," odpověděl vlkovi tiše, aniž by spustil oči z Lianny.

„Potřebujeme ji přivést k pravdě," řekl jeho vlk, jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. „Musí pochopit, co znamenáme. Ale musí na to přijít sama." Kael zavrčel. „Postupně jí ukážeme, co jsme. Ukážeme jí, že Mondwolf není jen panství, ale její domov. Naše smečka. Její smečka."

Kael věděl, že jeho vlk má pravdu. Ale věděl také, že to nestačí. Musel jí ukázat, že Mondwolf není jen zámek – je to místo, které potřebuje její srdce, její sílu. A pokud měl uspět, musel pokračovat ve svém plánu.

≈≈≈

Další den, během své obvyklé procházky zahradami, našla pak Lianna další stopu. Na mramorové lavičce, kde si obvykle ráda sedávala, ležel kousek pergamenu. Zprvu si myslela, že je to omyl, ale když ho zvedla, uviděla několik jednoduchých slov: „Příroda schovává své největší poklady v tichu noci." Pod tím byla nenápadná kresba stromů, které se sbíhaly do klenuté cesty.

Pochopila to jako výzvu. Ta kresba... to muselo být místo v lese. Stezka, kterou ještě nešla.

Přestože jí to připadalo zvláštní, rozhodla se to místo najít. Musela. Mondwolf jako by ji volal k něčemu důležitému, k odpovědím, které už nemohla ignorovat.