Ráno našlo Liannu zmatenou a vyčerpanou. Noční události jí připadaly jako zamlžená vzpomínka – realita a sen splývaly v jedno.

Seděla na posteli, zahalená ve svém županu, a zírala do prázdna. „Co se to děje?" zašeptala si pro sebe. Měla pocit, že Mondwolf se stává něčím víc než jen panstvím. Byl jako živoucí organismus, plný tajemství, která se snažila promluvit.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, trhla sebou.

„Lianno? Mohu dál?" byl to hlas Nyssy, který ji jemně vytrhl z myšlenek.

„Ano... ano, pojď dál," odpověděla a přitáhla si župan blíž k tělu.

Nyssa vešla s úsměvem a tácem s čajem. „Nějak jsi dneska mimo, všimla jsem si toho už u snídaně. Co se děje?" posadila se vedle ní a tiše položila tác na stůl.

Lianna zaváhala. Vážně to má říct?

„Nechci vypadat jako blázen," zašeptala. Ale pohled Nyssy byl vřelý a upřímný – věděla, že pokud může věřit někomu na Mondwolfu, je to ona.

„Nyss," začala, hlas se jí lehce třásl. „Chci ti něco říct, ale potřebuji, abys mi věřila. A hlavně, abys mě neposlala k doktorovi."

Nyssa se zasmála. „To slibuji. Jen mluv."

„Včera v noci... byla jsem v galerii. Viděla jsem něco, co nedokážu vysvětlit." Popisovala obrazy, jeden po druhém, Kaelovu proměnu a nakonec vlka, který tam byl. Její hlas se zrychloval, jak se dostávala k závěru, a na konci už na ni hleděla Nyssa se zamyšleným výrazem.

Nyssa chvíli mlčela. Pak se zhluboka nadechla a pohladila ji po ruce.

„Lianno, Mondwolf je místo plné historie, ano. Ale někdy ta historie působí víc živě, než bychom si přiznali."

„Co to znamená?" zeptala se Lianna, zoufalá z Nyssina vyhýbavého tónu.

„Možná... možná jsi jen unavená. Galerii v noci zalévá měsíční světlo a to může... jak to říct... klamat náš zrak."

„Nysso!" Lianna už to nevydržela. „Víš víc, než mi říkáš. Co skrývá Mondwolf? Kdo byl ten vlk?"

Nyssa na okamžik ztuhla. Pak se tiše postavila. „Některé odpovědi najdeš sama, Lianno. Ale věř mi – pokud Mondwolf něco ukazuje, vždycky to má svůj důvod."

≈≈≈

Kael mezi tím stál na útesu a vítr mu cuchal vlčí srst. Díval se směrem k zámku, kam ho táhla síla, kterou nemohl ignorovat. Jeho mysl se třásla rozporuplnými emocemi.

„Musíme se jí ukázat," zavrčel jeho vlk. „Potřebuje nás. My ji potřebujeme."

Kael sevřel čelist. „Není připravená. Její mysl je stále příliš lidská. Nemůže pochopit, co jsme."

Vlk však neustoupil. „Cítí nás. Viděla mě. Viděla naše pravé já."

Kael věděl, že to byla pravda. Viděl strach v jejích očích, ale také něco jiného – zvědavost, možná dokonce fascinaci. Ale nebylo to správné. Ještě ne. „Potřebuje čas," zopakoval tiše, i když věděl, že jeho vlastní netrpělivost by ho mohla zradit.

Jeho vlk zavyl do větru, dlouze a hluboce, jako by chtěl vyjádřit všechnu frustraci, která se v něm nahromadila. „Čas! My čas nemáme, Kaeli. Ty cítíš, jak smečka trpí. Bez luny nejsme nic."

Kael zavřel oči, jeho dech byl těžký. „Najdu cestu. Ona mě pozná. Ale musíme to udělat správně. Nemůžu si ji vzít silou."

Vlk na okamžik zmlkl. Poté tiše zavrčel: „Ne silou, Kaeli. Ale naše podstata je to, co jsme. To nemůžeme skrývat navěky. Potřebujeme ji..., ty i já. Potřebujeme se spojit s naší lunou, nebo oba brzy zešílíme."

Kael věděl, že má pravdu. Ale stejně tak věděl, že každá akce musí být promyšlená. V jeho nitru se však rodil plán, jak přiblížit Liannu k pravdě – k němu.