Lianna procházela tiše chodbami Mondwolfu. Všude vládlo ticho, až na občasné zavrzání podlahy pod jejími kroky. Byla noc – ten druh noci, kdy každý stín vypadá, jako by měl svůj vlastní život, a každé šustnutí listí způsobovalo, že srdce zrychlilo.

Nedokázala spát. Poslední dobou měla pocit, že ji cosi pronásleduje, něco, co nedokázala pojmenovat. Možná to byla její vlastní zvědavost, ale připadalo jí, že Mondwolf s ní nějakým způsobem komunikuje. Ať už byly ty staré příběhy o vlcích a jejich smečce pravdivé, nebo ne, něco na tom všem jí prostě nedávalo spát.

Její kroky ji zavedly ke knihovně. Přiotevřené dveře se pod jejím dotykem mírně pootevřely a ona vstoupila dovnitř. Místnost byla potemnělá, přesto se v ní rozléhal zvláštní klid. Došla ke stolu, kde nechala rozečtenou knihu z předchozího dne. Kniha byla otevřená na jiné stránce, než kde ji zavřela.

Zamračila se. Opatrně ji zvedla a přečetla první slova na nově otevřené straně: „Zázrak přichází tehdy, když duše konečně pozná svou druhou polovinu."

„Tohle jsem nečetla," zašeptala. Oči jí sklouzly k ilustraci na vedlejší straně – vlk stojící na útesu, hledící k úplňku. Srst měl temnou jako noc, oči zářivé, až příliš připomínající jantarový pohled muže z obrazu. Zneklidněla.

Rozhlédla se kolem sebe, a pak to uslyšela. Tiché zavrčení. Ledové, téměř nepostřehnutelné, ale přesto tak blízké, že jí po páteři přeběhl mráz. Otočila se rychle směrem, odkud ten zvuk přišel, ale místnost byla prázdná.

„Kdo je tam?" zeptala se, hlas jí mírně zadrhával. Nikdo neodpověděl.

Slyšela to znovu, tentokrát slabší, jako by to přicházelo z chodby. Bez ohledu na své obavy se vydala ven. Chodba byla téměř neproniknutelně tmavá, měsíční světlo pronikalo jen skrz úzké okno na jejím konci.

Udělala několik kroků, když jí do tváře zavanul studený vánek. V tu chvíli měla pocit, že něco zahlédla – pohyb na kraji svého zorného pole. Byl to jen stín, nebo...?

Znovu. Tentokrát byla přesvědčená, že něco, nebo někdo, proklouzlo do další místnosti. Pootevřené dveře se jemně pohybovaly v průvanu.

Zaváhala. „Jsem blázen," zašeptala si pro sebe, ale něco ji přinutilo pokračovat. Došla ke dveřím a opatrně do nich strčila. Vešla dovnitř – a okamžitě měla pocit, že tam není sama.

Byla to galerie. Řada obrazů visela na stěnách, každý pečlivě zarámovaný, každý zobrazující členy Kaelovy rodiny. Zadržela dech – nikdy předtím tu nebyla.

Galerie byla tajemná a vznešená zároveň, jako by nesla váhu století. Světlo měsíce dopadalo z vysokých oken na zarámované portréty a dodávalo místnosti snový nádech.

Pomalu začala obcházet stěny. Jeden obraz po druhém ukazoval různé členy rodiny. Byli to elegantní lidé s hrdým výrazem a očima, které jako by viděly víc, než měly.

„Zvláštní," zamumlala si. U každého portrétu měla pocit, že se z něj dozvídá něco, co jí zůstává zároveň skryté.

Když došla k poslednímu obrazu na té straně místnosti, její pohled se přesunul na protilehlou stěnu. A tam... tam byl on.

Byl to muž z obrazu, kterého už jednou viděla. Kael. Ale tentokrát to bylo jiné. Tento portrét byl větší, mohutnější, a jako jediný měl své místo uprostřed protější stěny, čelem ke zbytku galerie, jako by na ně všechny dohlížel. Vedle jeho obrazu visely ještě dva další, každý jiný, ale všechny z něj vyzařovaly moc a tajemství.

Lianna nedokázala odtrhnout oči od prvního obrazu. Zobrazoval Kaela tak, jak si ho pamatovala – muž s ostrými rysy, jantarovýma očima a jistým pohledem, který jako by jí chtěl něco říct. Ale už tehdy jí připadal tak živý, že by přísahala, že se každou chvíli pohne.

Pomalu její pohled sklouzl na druhý obraz, který visel vedle. Na tom byla jeho podoba jiná. Kael byl stále člověkem, ale jeho oči byly divočejší, a srst – ano, srst – se mu začala táhnout od krku a ramen. Jeho ruce se zdály protáhlé, prsty jako by se měnily v drápy. Výraz ve tváři byl zamyšlený, možná bolestný. Bylo to, jako by zachycoval okamžik proměny, přechod mezi člověkem a něčím mnohem temnějším. Lianna cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech.

„Co to má znamenat?" zamumlala tiše, neschopná odtrhnout pohled.

A pak její oči spočinuly na třetím obrazu. Na tomto už nebyl žádný náznak lidskosti. Z obrazu se na ni díval vlk. Obrovský černý vlk, jehož jantarové oči byly stejné jako ty Kaelovy. Srst byla hustá a lesklá, tlapy mohutné, a jeho postoj vyzařoval sílu, která byla děsivá i fascinující zároveň. Vlka doplňovalo temné pozadí, jako by byl obklopen nocí samotnou.

Lianna stála před obrazem a cítila, jak jí buší srdce. Najednou celý Mondwolf začal dávat smysl a zároveň jí připadal ještě záhadnější než kdy dřív. Bylo možné, že to všechno, co četla v knihách, byla pravda? Že ty legendy o vlcích a pánovi panství nebyly jen pohádky?

Její myšlenky přerušil zvuk – tiché, hluboké zavrčení, které jako by vycházelo přímo za ní. Prudce se otočila, srdce jí vynechalo úder. Tam, na okraji místnosti, v polostínu měsíčního světla, seděl vlk. Byl mohutný, s černou srstí, která se téměř ztrácela v okolní tmě. Ale jeho oči – ty jantarové oči – jí byly až příliš známé. Hleděl na ni, jeho pohled byl stejně intenzivní jako ten z obrazu.

Lianna byla paralyzovaná. Nevěděla, zda má utéct, nebo zůstat stát.

Ale ten vlk na ni hleděl, jako by ji studoval. Jako by čekal na něco, co sama nedokázala pochopit. A pak, stejně tiše, jak se objevil, se otočil a zmizel do stínů.

Lianna zůstala stát, srdce jí zběsile bušilo. Co právě viděla? Ať už to byl sen nebo skutečnost, věděla jedno – Mondwolf pro ni už nikdy nebude stejný.