Lianna seděla na měkkém křesle u vysokého okna a prsty lehce přejížděla po straně čajového šálku, který sotva vychladl. Pozorovala, jak se na obzoru pomalu rozpouštěla ranní mlha mezi stromy, které jako by střežily tajemství Mondwolfu.

„Tolik ticha, a přitom tolik záhad," zašeptala, zatímco se zhluboka nadechla vůně, která k tomuto panství neodmyslitelně patřila – směs kvetoucích zahrad a vlhké země lesa.

Bylo to zvláštní místo, Mondwolf. Čím déle tu byla, tím víc se do něj propadala. Nebylo to jenom zámkem, jeho chodbami a vysokými stropy, které vyvolávaly dojem, že každý její krok sledují. Bylo to něco ve vzduchu, něco, co nedokázala popsat. Zatímco na začátku se cítila jako vetřelec, nyní měla pocit, že ji Mondwolf láká blíž.

„Jako by mi chtěl něco ukázat. Nebo možná jen chce, abych zůstala déle."

Nejvíce si zamilovala knihovnu. Byla to obrovská místnost s vysokými stěnami pokrytými policemi plnými knih, jejichž kožené vazby nesly stopy let a prstů mnoha generací. Lianna zde trávila většinu času, přecházela mezi regály a náhodně si vybírala knihy, které ji svou podivností přitahovaly. Některé byly historické, jiné fantastické, a mnohé kombinovaly obojí. Zejména ji fascinovaly ty, které vyprávěly o historii Mondwolfu.

Odehrávaly se v nich příběhy o pánovi panství, jeho rodině a záhadné smečce vlků, kteří byli údajně neoddělitelně spjatí s osudem Mondwolfu. Ale přes svou fascinaci těm příběhům nevěřila.

„Vlci? Smečka chránící zámek? To už je moc i na mě," říkala si s mírným úsměvem, zatímco se ponořila do další kapitoly jedné z knih, kde byl detailně popsán rituál při úplňku. „Ale... i kdyby to byla jen legenda, něco na ní musí být. Proč by se jinak tyto příběhy opakovaly?"

Přesto se v ní probouzelo něco, co nemohla přesně pojmenovat. Byla to směs pocitu, že něco skrývá nejen zámek, ale také jeho obyvatelé.

Viděla, jak Lavinia někdy tiše mluvila, jako by k někomu, kdo nebyl v místnosti. Alaric na tom nebyl jinak, často při chůzi přes chodby vedl celé monology, které vypadaly jako diskuse – jenže s kým? A jinak na tom nebyli ani ostatní obyvatelé. Včetně starého majordoma, který se klaněl někomu, kdo tam nebyl a mluvil sám se sebou.

Pak si ale řekla, že ona na tom přeci není jinak. Však i ona se v samotě kláštera naučila mluvit nahlas sama k sobě.

Jindy ji však napadlo, zda všichni obyvatelé panství, netrpí nějakou vzácnou chorobou, ve které si představují, že muž z obrazu je skutečný, a tedy jejich bujná fantazie jim ho poté vykreslí.

Ač to bylo ale jakkoliv, zjistila, že si všechny obyvatele tohoto panství oblíbila. Byla zde již několik týdnů, a i když každý den nalézala nové a nové krásy Mondolfu, stejně věděla, že to není ani zdaleka vše.

Nejvíce si ovšem oblíbila Nyssu. Trochu ji připomínala její jedinou kamarádku Blanche, kterou v klášteře měla. A se kterou stále dokola, od rána do večera probíraly muže a snily o princi na bílém koni, který si pro ně přijde.

Lianna se ušklíbla nad tou vzpomínkou. Blanche byla vždy plná snů, které se zdály být přehnané a nedosažitelné. Ale bylo to nakažlivé.

Lianna si nemohla pomoct – i ona se tehdy nechala strhnout romantickými představami o muži, který si ji jednou najde, zachrání od klášterní rutiny a vezme ji do světa plného dobrodružství.

Teď ale byla daleko od těch dívčích fantazií. Mondwolf, i když byl zvláštní, přinášel úplně jiný druh vzrušení. Nebyl to svět princů na bílých koních, ale něco temnějšího, záhadnějšího. Něco ještě mnohem vzrušujícího.

A pak tu byl ten obraz.

„Kael," zašeptala znovu jeho jméno, jako by to mělo nějaký význam, který stále uniká jejímu pochopení.

Muž z obrazu ji fascinoval. Možná až příliš. Nechápala, proč se jí jeho pohled zdál tak živý, proč se jí vryl do paměti, jako by ji sledoval pokaždé, když procházela kolem.

„Ale kde je?" zamumlala si pro sebe, zatímco očima přejela po místnosti. Kael byl pánem panství – to věděla. Nyssa jí to řekla s naprostou jistotou. Ale proč tu nebyl? Proč nikdy neviděla ani náznak toho, že skutečně existuje?

Nejednou přemýšlela, jestli Mondwolf jen neroste na legendách, které si všichni rádi vyprávějí, a tím pádem je muž z obrazu jen jejich součástí.

Nezpochybňovala Nyssinu upřímnost, ale... něco jí pořád nesedělo.