Měsíc stál vysoko nad obzorem, zaléval les stříbřitým světlem a kreslil dlouhé stíny mezi staré stromy. Ve vzduchu bylo cítit něco zvláštního – neklid a očekávání, které pronikalo každým kouskem lesa. Na mýtině, ukryté hluboko v Mondwolfském lese, se začali scházet vlci.

Kael byl první, kdo překročil hranici mýtiny. Jeho mohutná vlčí podoba vyzařovala sílu a autoritu. Srst, černá jako noc, odrážela měsíční světlo, a jantarové oči se neklidně rozhlížely.

Cítil je všechny – jejich přítomnost, jejich emoce, jako by byly propojené s jeho vlastními. Někteří se již scházeli v kruhu, čekali. Napětí bylo ve vzduchu téměř hmatatelné.

Les byl ponořen do stříbřitého závoje měsíce. Mýtina, ukrytá v srdci Mondwolfu, se zdála být mimo čas. Sem, mezi stromy pamatujícími dávné příběhy, přicházely generace smečky sdílet pouta, rituály i rozhodnutí. To místo dnes znovu ožilo.

Kael se pohyboval jako stín, jeho vlčí podoba tmavá jako noc sama. Přestože jeho kroky byly tiché, jeho přítomnost byla nepopiratelná – každý vlk v okolí cítil tíhu jeho emocí, která prostupovala noční vzduch. „Tady jsme doma," ozval se jeho vlk hluboko v jeho nitru. „Na tomto místě je naše síla."

První se objevili jeho sourozenci. Alaric proběhl mezi stromy s energií lovce. Zastavil blízko něj a jeho oči jiskřily zvědavostí. Nara přišla tišeji, její pohyby důstojné, jako by patřily duchovi lesa

Další byli Ryker a Fen, Kaelovi bratranci a jejich družky Zora s Lupou.

Kael zvedl hlavu a zavyl směrem k lesu. Jeho hlas byl hluboký, mocný, a nesl se do dálky. Byl to povel, který přivolával zbytek smečky.

Jeden po druhém se začali objevovat další vlci – rozšířená smečka, vlci z vesnic a vzdálenějších míst Mondwolfu. Byli to lovci, strážci i členové, kteří ctili Kaela jako svého vůdce.

Mezi nimi byl Garren. Mohutný vlk s šedohnědou srstí vstoupil na mýtinu s důstojností sobě vlastní. Jeho postoj byl plný síly, ale i náznaku vzdoru. Garren byl vůdcem jedné z vesnických smeček a jeho přítomnost vyzařovala respekt ke Kaelovi – i když ne bez pochybností.

  „Tenhle vlk," zavrčel Kaelův vlk tiše, „je silný. Ale musí znát své místo."

Kael se postavil do středu mýtiny. Pohledy všech vlků se na něj upíraly. „Tady jsem alfa," promluvil jeho vlk v jeho nitru. „Tady jsem jejich síla."

„Děkuji, že jste přišli," pronesl Kael, jeho hlas rezonoval mezi stromy. „Poslouchejte mě. Slyšte mé srdce," dodal jeho vlk, jeho hlas hlubší a primitivnější, pronikající ke každému členu smečky.

„Našel jsem ji," pokračoval Kael, jeho hlas nesoucí se nočním vzduchem. „Našel jsem svou lunu." Jeho slova padla do ticha jako kámen do vody. „Ona je moje," zavrčel Kaelův vlk, jeho tón plný nárokování. „Ale ona mě nevidí."

„Ale necítí mě," dodal Kael, lidskou stránkou plnou tíhy. „Nevidí mě tak, jak by měla. A to není jen můj problém. Je to problém nás všech."

Ryker přikývl, ale jeho hlas byl tázavý. „Jak je to možné? Luna tě má poznat. Je to její instinkt."

„Nevím proč. Ale vím, že je to ona. Vy všichni to cítíte. Cítíte můj neklid. A to ovlivňuje nás všechny."

„Proč to tak je? Proč mě nepřijímá?" zavrčel Kaelův vlk. „Je naše. A přesto si to neuvědomuje."

Lupa zvedla pohled, její oči plné moudrosti. „Smečka potřebuje lunu. Bez ní alfa není úplný. A my to všichni cítíme."

Zora přikývla. „Ale co s tím uděláme? Jestli tě nevidí, jak to chceš změnit?"

Kael na okamžik zaváhal. Pohlédl na všechny kolem sebe, cítil jejich napětí i jejich očekávání. Nakonec odpověděl: „Najdu způsob. Mondwolf je její domov, stejně jako náš. Společně jí musíme ukázat cestu."

„Musíme ji získat," zavrčel Kaelův vlk, jeho tón byl rozhodný. „Nejen pro mě. Ale pro všechny."

„A co když cesta, kterou jí ukážeš, nebude fungovat?" odfrkl si Garren, „Co když nás její nepřítomnost oslabí?"

Kael na něj pohlédl a jejich pohledy se střetly jako meče. „Nebudu selhávat," ozval se jeho vlk výhružně. „Nikdy."