Kael rázně otevřel dveře pracovny a vstoupil dovnitř. Jeho mladší bratr Alaric seděl pohodlně u stolu, jednu nohu měl ležérně přehozenou přes druhou a v ruce držel sklenici whisky, kterou líně otáčel v prstech. Když zvedl pohled, setkal se s alfovýma jantarovými očima, které jasně odrážely jeho náladu.

„Dobré ráno, bratře," pronesl Alaric klidně, s hlasem naplněným známou lehkovážností, kterou používal jako štít proti jeho náladám.

Kael neodpověděl. Místo toho se zastavil na prahu místnosti, upřeně na něj pohlédl a pomalu vdechoval vzduch. Jeho nos se lehce zachvěl, než svraštil obočí.

„Smrdíš," promluvil nakonec ostrým a chladným hlasem. „Nevěstinec?"

„Mohl bys to aspoň nazvat trochu elegantněji," odpověděl nonšalantně a zvedl sklenici na zdraví. „Ale ano, byl jsem tam. A bylo to přesně tak uvolňující, jak by sis mohl představit."

Alfa přimhouřil oči, ale jeho pohled zůstal pevný. „Uvolňující?" zopakoval s tónem, který nesl lehkou ironii. „Ty máš všechny možnosti světa, bratře. Možnost dělat, co chceš, být, s kým chceš, cítit, co chceš. Zatímco já?" naštvaně si odfrkl, „Jediná moje šance na to, abych si ulevil, je v sebeuspokojování. Věř mi bratře, že jsem v tom už hotový mistr." Zašklebil se na svého bratra, ale i on poznal, že to byla jen snaha o ironii, ačkoliv velmi trpěl.

Alfa si změřil svého bratra pohledem a povzdychl si. Alaric byl beta vlk. Byl jeho pravá ruka a druhý nejvýše postavený po něm. Byl lehkovážný a měl v sobě přirozený šarm, který ostatní přitahoval. Na rozdíl o Kaela však nesdílel sílu odpovědnosti. Nicméně jeho loajalita, respekt k alfovi a láska k jeho bratru, vždy vyvážila jeho bezstarostnost.

Bylo normální, že Kaelova smečka cítila alfovi emoce. Cítila vše od jeho vzteku, jeho neklid, až po jeho touhu. Jejich napojení bylo neoddělitelné, stejně jako jejich věrnost vůči němu. Ale právě teď, v této místnosti, bylo víc než zřejmé, že jeho neklid zasáhl i Alarica. A o to více, protože Alaricova schopnost byla čtení myšlenek.

Každý z nich si nesl svou jedinečnou schopnost. Kael dokázal být neviditelný, Alaric četl myšlenky a jejich sestra Nyssa, uměla léčit pouhým dotykem.

Jediný alfa tedy dokázal být proti schopnosti jeho bratra imunní, ale když byl takto rozrušený, neměl ani náladu něco skrývat.

„Tak kde je?" povytáhl Alaric obočí, „Předpokládám totiž, že tvé rozrušení pramení z přítomnosti dívky, která měla včera na matčino pozvání přijet."

„Nevím. A je mi to fuk!" Zamračil se alfa, ale svého bratra neoklamal.

„Fuk? To bych neřekl," zašklebil se beta, „Tvé emoce mě přepadli právě v tom nejlepším. A byli tak silné, že jsem měl strach, že snad selžu jako muž."

Kael na něj vrhl ostrý pohled, jeho čelist se napjala. „To je snad tvoje vina, že jsem tě přerušil?" zavrčel, tón ostrý jako břitva. „Možná bych ti měl pogratulovat za tvou výdrž, bratře."

Alaric se uchechtl, ale v jeho očích se zračila jiskra upřímnosti. „Vydržel jsem, neboj. Ale přiznám se, že tvoje... ehm, naléhavost mi ztížila soustředění." Naklonil se v křesle, jeho postoj lehkovážný, ale přesto si uchovával mírný respekt. „A co teprve, až se s ní setkáš. Pokud je ona tou, kterou hledáš, tak hádám, že celá smečka bude mít co dělat, aby z toho nezešílela."

Kael se na něj upřeně díval, jeho oči byly jako dvě žhnoucí uhlíky. „To není tvoje starost, Alaricu," pronesl ostře. „A ani jejich. Dokud nebudu mít jistotu, je to jen moje věc."

„Moje věc, tvoje věc," zamumlal Alaric skoro pobaveně. „Kaele, my všichni cítíme, co cítíš. To pouto smečky není vypínač, který můžeš otočit, když tě to zrovna obtěžuje. A neříkej mi, že tě to neštve. Možná si zvykneš na to, že sdílíš svoje emoce s celou smečkou, ale já na to, že je sdílím s tebou, nikdy."

„Pak mi prokaž laskavost a ignoruj je," odsekl Kael, nebezpečným hlasem. Ale i tak se v něm dalo vycítit nepatrné zaváhání, skryté pod povrchem vzteku.

„Ignorovat?" Alaric se rozesmál, ale jeho smích neměl nic společného s posměchem. „Bratře, mám číst tvé myšlenky. Cítit tvé rozrušení. A dokonce i já mám své limity. Říkám ti to jako beta, i jako tvůj bratr – musíš něco udělat. Jinak všichni přijdeme o rozum."

„Nevidí mě..." vydechl po několika vteřinách alfa a zničeně znovu usedl do křesla, proti bratrovi, „Kdyby byla luna, tak mě přeci vidí. Cítí a pozná, kdo jsem. A přesto jsem tu. Sám. S vůní, která mě dohání na hranici příčetnosti, a s vašimi myšlenkami a emocemi, které ke mně doléhají jako ozvěny." Jeho hlas byl tichý, ale plný zadržované frustrace.