Lavinia se poté otočila k Ragnarovi, který stále ležel na zemi. Byl vyčerpaný – nejen z boje s Kaelem, ale hlavně z boje uvnitř sebe. Jeho vlk byl stále neklidný a jeho lidská stránka se cítila poražená a zmatená.

Matčin pohled ho však nenechal uniknout. Její pronikavé oči byly klidné, ale přesto přinášely tíživou váhu pravdy, kterou Ragnar nechtěl slyšet.

„Ragnare," pronesla Lavinia, její hlas byl hluboký a její tón neumožňoval odpor. „Tvé místo je zde. Nadešel čas, aby ses posunul dál. Tvůj trest byl dostatečný. Samota měla být tvým učitelem. Nechala jsem tě odejít, abys pochopil, co znamená být Alfou – nejen vládnout, ale také chránit, vést a přinášet rovnováhu. Přesto tvůj návrat sem naznačuje, že jsi svou cestu ještě nedokončil."

Ragnar pozvedl hlavu, jeho jantarové oči plály nesouhlasem i zmatek v nich byl však nepopiratelný. Přesto z něj proudila hrdost, která odmítala přijmout příkaz bez důvodu.

„Nežádal jsem o návrat," zavrčel, jeho hlas hluboký a odhodlaný. „Kael se rozhodl, že nemám ve smečce místo, a já se tomu podvolil. Přišel jsem sem pro svou vlastní odpověď. Proč bych měl zůstat, když zde není nic, co by bylo mé?"

Lavinia se zastavila a shlížela na svého syna, její pohled byl tak tichý a pevný, že i Ragnar cítil, jak se pod tíhou těchto očí jeho vlk ztišil.

„Přišel jsi sem, protože prapůvodní síla tě vede. Ne hledat odpovědi, ale hledat sám sebe. To, že ses spojil s Liannou, nebylo vítězstvím – bylo to volání síly, která tě upozorňuje na tvou neúplnost. Víš to. Cítíš to."

Ragnar neodpověděl. V hlavě se mu vynořily pochybnosti, kterým se bál postavit. Nechal si to pro sebe, ale Lavinia nepotřebovala jeho slova – její dar ji vedl hlouběji do jeho mysli, než by kdy mohl připustit.

„Zůstaneš zde," prohlásila, její hlas byl nyní nezpochybnitelný. „Protože dokud nepochopíš své místo, nebudeš nic jiného než vlk vedený chaosem. Dokud nepochopíš, že být Alfou není jen síla, ale také rovnováha, nemůžeš jít dál. Tento boj mezi tebou a Kaelem není jen boj bratrů, ale boj dvou stran stejné mince. Vaše cesty jsou propojené víc, než si nyní dokážete přiznat."

Lavinia se na okamžik odmlčela, jako by hledala slova, která by zasáhla Ragnarovo srdce. A pak se její mysl vrátila zpět – do vzpomínek, které hluboko uchovávala.

Sklopila hlavu, zavřela oči a nechala své myšlenky zaletět zpět v čase. Představila si ty dva mladé chlapce – dvojčata, která měla být nadějí smečky. Ragnar a Kael. Spjatí nejen krví, ale poutem, které bylo silnější než pouto jejich vlků.

Pamatuje si, jak spolu vyrůstali. Jedna vzpomínka ji obzvlášť zavalila nostalgií. Tehdy, když byli ještě mláďata, Ragnar vážně onemocněl. Kael celé dny odmítal jíst a spát, zůstával u bratra, dokud se nezotavil.

„Když on půjde, půjdu taky," řekl tehdy drobným hlasem, ve kterém už byla slyšet síla jeho budoucího já. Bylo to pouto dvojčat – pouto, které věřila, že překoná cokoliv.

Byli nerozluční, sdíleli každou radost i každou bolest. Vybavila si okamžik, kdy Kael jako mládě zabloudil v lese. Ragnar odmítl jít domů, dokud ho nenašel. Jeho vlk tehdy znovu a znovu sledoval Kaelovu stopu, dokud ho nedohnal, i když mu to stálo vlastní síly.

„Nikdy tě nenechám samotného," prohlásil tehdy Ragnar, jeho hlas byl drobný, ale rozhodný.

A pak přišel ten den, kdy Kael neměl na vybranou a musel rozhodnout o Ragnarově osudu. Rada starších se usnesla, že Ragnar musí odejít. Jeho vlk byl nezvládnutelný. Tři mladí vlci kvůli němu padli.

A přesto Lavinia viděla, jak rozhodnutí Kaela, byť nezbytné, trhalo jeho srdce na kusy. Věřila, že čas v samotě Ragnarovi pomůže pochopit podstatu vlčího vládnutí. A teď doufala, že jejich spojení, pouto, které sdíleli jako dvojčata, jim pomůže překonat cokoliv.

Lavinia otevřela oči, její pohled přecházel z Ragnara na Kaela. Oba její synové- tak stejní, a přesto tak jiní, spjatí poutem, které bylo silnější než jakákoli síla, jakou kdy poznala.

Byla matkou prapůvodních Alf, a nyní bylo na ní, aby znovu našli cestu – nejen k sobě, ale také k vlastní podstatě.

„Ragnare, Kaeli, vaši vlci jsou mocní. Oba jste Alfy. Vládci. Ale síla bez rovnováhy je ničivá. Prapůvodní síla ve vás není jen dar – je to břímě, které vás oba zkouší. A dokud se nenaučíte přijmout své vlky, zkrotit je a pochopit co znamená jejich moc, budete odsouzeni ke konfliktu."

Kael pohlédl na svou matku, jeho jantarové oči stále plály zraněním a hněvem. „Jak?" zavrčel tiše napjatým hlasem. „Jak mám přijmout jeho vlka, když vše, co mi přináší, je bolest? Podívej se na něj!" jeho pohled sklouzl k Ragnarovi. „Nedokážu žít s jeho činy. A nikdy mu neodpustím."

Ragnar zatnul zuby, jeho vlk se zvedal k protestu, ale Lavinia přerušila jejich tiché napětí dřív, než se mohlo rozvinout.

„Oba jste propojeni, ať to chcete nebo ne," řekla klidně. „Vaši vlci nejsou nepřátelé. Jsou zrcadla, která vám ukazují to, co nechcete vidět. Ragnare, tvůj vlk tě ovládal, protože jsi mu dal všechnu moc, místo abys našel rovnováhu. Kaele, ty se od svého vlka odvracíš, protože se bojíš toho, co ti ukazuje. Ale vlk není váš vězeň. Je vaší součástí. Pokud ho nepřijmete, nikdy nepochopíte, co to znamená být Alfou."

Na chvíli zavládlo ticho. Vítr jemně zašuměl mezi stromy, jako by příroda naslouchala jejím slovům. „Musíte to pochopit, oba," pokračovala Lavinia. „Jestliže nenajdete rovnováhu – nejen každý ve svém vlku, ale i mezi sebou – pak váš konflikt zničí nejen vás, ale i smečku. Rovnováha prapůvodní síly závisí na vás obou. A dokud to nepochopíte, smečka nikdy nenajde klid."

Kael sklonil hlavu, jeho oči se zavřely, jako by se snažil zadržet pocity, které v něm burácely. Tíha Laviniiných slov dopadala na jeho duši jako lavina.

„Jak můžu?" zašeptal zlomeně. „Jak mám najít rovnováhu, když ani nevím, kdo jsem? Když mě všechno, co jsem budoval, teď zradilo?"

Jeho pohled se znovu zvedl k Ragnarovi, a tentokrát v něm nebyl jen hněv, ale také bolest. „A ty... jak mám věřit někomu, kdo mi vzal všechno, na čem mi záleželo?"

Ragnar neodpověděl, jeho vlk se ztišil pod tíhou atmosféry, která je oba obklopovala.

Lavinia jim nechala prostor, aby tato slova dopadla, aby mezi sebou našli odpovědi – byť jen v neklidu ticha.

Ale Kael nedokázal unést tíhu okamžiku. Obrátil se a udělal první krok pryč z mýtiny. Jeho pohyby byly rychlé, napjaté, téměř zoufalé.

„Kaeli," oslovila ho tiše Nyssa, která stála opodál, ale neodvážila se přiblížit blíž. Její hlas byl plný starosti. „Nechoď. Potřebujeme tě. Smečka tě potřebuje." Kael se zastavil jen na okamžik, ale neohlédl se.

„Teď nemůžu," odpověděl stroze, jeho hlas byl unavený, téměř prázdný. „Musím být sám." 

Nyssa chtěla pokračovat, ale Alaric, který stál vedle ní, položil tlapu na její rameno.

„Nech ho," řekl tiše, ale rozhodně. „Potřebuje čas. Ale vrátí se."

Kael se rozběhl jako vítr mezi stromy.

Neohlížel se. Nezastavoval se. Potřeboval ticho. Potřeboval prostor, aby našel odpovědi, které nedokázal slyšet v přítomnosti těch, kteří ho zradili, i těch, kteří ho chtěli zachránit.