Rowena se postavila na nohy a zmateně se rozhlédla kolem. V hlavě si ale vůbec nedokázala srovnat, co se mohlo stát. Kde se to vlastně ocitla? Vypadalo to, jako by se náhle snad propadla časem, napadlo ji. Však to, co viděla kolem, jako by bylo vystřiženo z nějakého filmu z dávných dob. Nebo z učebnice, kterou ji její učitel už nějakou dobu vtloukal do hlavy.

Když se rozhlédla kolem, spatřila kamenné oppidum obklopené vysokými hradbami z pevného dřeva. Mezi hradbami se rozkládaly malé kamenné domy s doškovými střechami, které vydávaly kouř z komínů. Lidé byli oblečeni v hrubých vlněných tunikách a pláštích, některé ženy měly dlouhé sukně a korálkové náhrdelníky, zatímco muži nosili meče a dýky zavěšené na opascích.

V centru oppida se nacházelo tržiště, kde obchodníci nabízeli zboží jako látky, šperky, bylinky a potraviny. Vzduchem se nesly hlasy lidí vyjednávajících a smích dětí, které běhaly kolem. Bylo to rušné a živé místo, které jí připadalo neuvěřitelně cizí a zároveň fascinující.

Rowena byla ztracena ve víru svých myšlenek a pocitů. Byla vyděšená, zmatená, a přesto fascinovaná tím, co viděla.

„Kde to..., kde to kruci jsem?!" vydechla směrem k druidovi, který stál vedle ní a tiše ji pozoroval. Ostatně jako všichni lidé kolem dokola. Kolem kruhu se totiž shromáždil snad veškerý zdejší lid a ona se náhle cítila divně. Všichni si ji prohlíželi s údivem a zvědavostí, jako by byla nějaké zjevení.

Zrak jí padl na skupinku dětí, které se držely za ruce a šeptaly si mezi sebou. Starší ženy stály opodál, jejich pohledy byly plné překvapení a možná i strachu. Muži měli ve tvářích směsici zvědavosti a opatrnosti, jejich ruce spočívaly na rukojetích jejich zbraní, připraveni zasáhnout, pokud by bylo třeba.

Cítila, jak jí stoupá horkost do tváří a chtěla se nějak schovat nebo zakrýt, ale nebylo kam. Zůstala stát na místě, držená pevným pohledem druida, který jako by očekával, že pochopí něco, co jí zatím unikalo.

„V roce 232 před naším letopočtem, Roweno. Jsi v Keltském opidu, zvaném Dun MacNiven," odvětil druid zcela klidně, jako by se vlastně nic nestalo.

„Jo!" vyprskla nevěřícně, „To vám tak uvěřím pane..., učiteli...," poslední slova už jen zašeptala, protože se náhle dav lidí rozestoupil a vytvořil se úzký průchod.

Zalapala po dechu a vytřeštila oči, když spatřila muže, který právě kráčel k nim.

Byl to obrovský muž, jehož svalnatá postava jako by ztělesňovala sílu a odhodlání. Každý jeho krok byl jistý a pevný, a přesto se zdálo, že se pohybuje s grácií a lehkostí. Jeho dlouhé hnědé vlasy splývaly přes široká ramena a jemně se houpaly při každém jeho kroku. Jeho pronikavé modré oči ji okamžitě přitáhly a připadaly jí, jako by ji dokázaly prohlédnout až do hloubky její duše.

Rowena cítila, jak se jí podlamují kolena, a musela se zhluboka nadechnout, aby se udržela na nohou. Tento muž byl neuvěřitelný. Jeho přítomnost naplňovala okolní prostor a každý, kdo stál v jeho blízkosti, se cítil malý a bezvýznamný.

„Vítej, druide Caelwyne!" řekl hromovým hlasem, když se zastavil pár kroků od nich.