„A proč já bych měla být první? Mohl bys ty, Mo thiarna, se vysvléci, abych viděla tvé statné tělo válečníka?" vydechla Rowena a sklopila s uzarděním zrak. Její přirozená povaha ji nutila zřejmě k oporu, ač sama netoužila po ničem jiném.

Ovšem také bylo pravdou, že cítila stud. Ano, ač to bylo téměř nemyslitelné, ona, kterou nikdy žádný kluk nevyvedl z míry, se před svým mužem styděla. A jak by také ne, však Alasdair byl muž. Byl válečník a náčelník klanu a žádný muž z jednadvacátého století, mu nesahal ani po kotníky.

Alasdair se na moment zarazil. Ze své výšky se s údivem zadíval na svou ženu, a pak nevěřícně zatřásl hlavou. Nýbrž Rowena se vyjádřila s úctou a jemností a jako zkušený muž poznal její stud i touhu v jejím hlase. Nevyhodnotil tedy její chování jako neakceptovatelné jeho postavení. Neviděl tedy důvodu, ji nevyhovět.

Po několika dlouhých vteřinách ticha, najednou zaklonil hlavu a nahlas se rozesmál. Pak pohlédl na svou ženu, a vzal mezi prsty její bradu, aby ji donutil se mu podívat do tváře.

„Chceš vidět nahotu svého muže, Mo rún?" Zasmál se, „Tedy se dívej Manríon mo chroí."

Rowena do široka rozšířila oči, když Alasdair dva kroky poodstoupil, a zcela klidně, se začal svlékat. Obdivovala svého muže, který byl ztělesnění síly a moci. Jeho široká ramena a mohutné paže byly výsledkem let strávených v boji a tvrdé práce. Jeho vysoká postava vyzařovala sílu a odvahu.

Jeho tmavé, dlouhé vlasy byly většinou stažené do copu, zvýrazňující ostře řezané rysy jeho tváře a pronikavé oči, které byly schopné prohlédnout až do hloubi její duše. Když se však na ni díval, jeho pohled byl plný něhy a oddanosti, kterou jí projevoval od samého začátku.

Jeho svalnaté tělo bylo zdobeno jizvami a každá z nich vyprávěla svůj vlastní příběh o odvaze a vítězství. Rowena věděla, že každý z těchto příběhů je důkazem jeho nezdolného ducha a síly vůle.

Když Alasdair odepnul svůj opasek a odložil stranou svůj meč a dýku, rozklepala se ji kolena. Pak na ni pohlédl, a začal se pomalu svlékat. Rowena se zhluboka nadechla a snažila se dostat svůj splašený dech pod kontrolu. Každý jeho pohyb, byl totiž jako magnet pro její oči.

Alasdair pomalu začal odkládat vrstvy svého oděvu. Nejprve sundal svůj plášť, který byl vyroben z těžké vlny a zdobený složitými vzory, které symbolizovaly jeho postavení a kmenovou příslušnost. Pak sundal tuniku z jemného lnu a odhalil tak Roweně jeho vypracovanou, svalnatou a opálenou hruď.

Když na ni pak s tajemným úsměvem na tváři pohlédl, a sáhl ke svému opasku, zalapala po dechu. Odhodil ho stranou a pak zul své vysoké boty. Nakonec se postavil a po chvíli odhodil i kalhoty a odhalil své svalnaté nohy, které byly výsledkem let strávených v boji.

Nakonec zůstal stát bosý a nahý na měkkých kožešinách, které pokrývaly podlahu.

Jeho tělo bylo zdobeno tetováním a jizvami, které vyprávěly příběhy o jeho odvaze a vítězstvích.

Zůstal stát mocný a statný, jako socha vytesaná z mramoru, a jeho přítomnost naplňovala místnost silou a respektem.

Ačkoliv byl nahý, bylo zřejmé, že ani jeho nahota nedokázala nijak snížit jeho postavení a jeho nadvládu.

Byl prostě nádherný a Rowena cítila, jako by její tělo zvláčnělo a zcela pozbyla síly. Nemohla se vynadívat krásy svého muže. Převyšoval ji více jak o hlavu a když k ní maličko sklonil tvář, rozbušilo se jí srdce.

„Mo rún," promluvil hlubokým a rezonujícím hlasem a Rowena k němu automaticky vzhlédla, „Rád bych i já se pokochal krásou tvého těla."