„A do prdele!" vykřikla Rowena, když na druhý den ráno otevřela oči, „Zaspala jsem!"

„Co blbneš..." zamrkala rozespale její spolubydlící Lola, „Vždyť je dost času."

„To není. Včera jsem se na tu báseň vyprdla a když se ji nenaučím, nechá mě učitel po škole. A to zrovna dnes nepotřebuju! Mám rande!" Zašklebila se na svou kamarádku a shodila nohy z postele.

„Ty a rande?" zasmála se Lola nahlas, „Vždyť před tebou zase uteče. Co ten poslední? Byl to kapitán fotbalového týmu a vzal roha."

„Jo, ale proč?" zamrkala Rowena šibalsky, „Dala jsem mu jen sežrat jeho medicínu a dostal strach..." Rozchechtala se na celé kolo.

„Udělala jsi to zas?"

„Jo! Na férovku jsem mu řekla, že chci nejdřív vidět jeho péro." Lola vyprskla smíchy až se téměř začala dusit.

„Zbláznila ses?!"

„Proč?" zamrkala Rowena překvapeně, „Však co dělaj kluci? Úplně to samí. Ale byla to sranda..." rozesmála se při té vzpomínce.

„A co po tobě chtěl?"

„No jako každý kluk..., znáš ty silácký řeči..., tak se mi ukaž kočičko..." protočila oči v sloup, „Tak jsem mu řekla na férovku, že mu ji ukážu, až uvidím jeho péro. A ten blbec utekl." Mrkla na svou nejlepší kamarádku, pak zašátrala v tašce a vytáhla bílí list papíru.

„Ty se to vážně chceš učit?" vydechla Lola nevěřícně.

„Jasně, nenechám se připravit o dnešní večerní komedii. Ty kluci jsou vážně paka..." zabrblala a rozešla se do koupelny.

Podívala se na sebe do zrcadla a vyplázla na sebe jazyk. Dlouhé, černé vlasy měla rozcuchané, jako kdyby prolétla roštím. Ještě rozmazaný make-up, ji také na kráse moc nepřidal. Na sobě měla jen tílko a bílé kalhotky.

Povzdechla si a list papíru přilepila na zrcadlo, nanesla zubní pastu na kartáček a dívajíc se na papír, si čistila zuby.

„Kruci..." zamžourala na latinský text a zamračila se, „To se mám naučit?!" Zuřivě máchala kartáčkem, až ji bílá pěna tekla z úst, ale text ne, a ne ji vlézt do hlavy.

„Silvae Spiritus, Tempus Apertum, Tempus Transitus, Me Ducas. Aeternum flumen temporis, tenebris vel lumen, Iter meum perfici, per aevum et spatia. Cum potestate arcana et voluntate firmata, Apertis portis temporalibus, me perduc." Přečetla nahlas, s kartáčkem v puse.

Rowena se podívala na svůj odraz v zrcadle, když dočetla zaříkadlo. Najednou se kolem ní začala točit zvláštní energie. Zrcadlo se rozzářilo jasným světlem a její obraz se začal rozmazávat.

Cítila, jak se jí podlamují kolena a svět kolem ní se začíná měnit. Vzduch kolem ní zhoustl a naplnil se vůní lesa a starodávných bylin. Její koupelna se začala rozplývat.

Místo ní se objevily stromy a kamenný kruh okolo něhož hořel oheň zářivým plamenem. Ocitla se ve starodávném oppidu a uprostřed kruhu stál druid, jehož bílý rituální oděv kontrastoval s rudými plameny. Čekal na ni, vědouc, že její příchod je nevyhnutelný.

Nádvoří oppida bylo plné tichých pozorovatelů, kteří stáli v pozadí a sledovali scénu s úctou a zbožnou bázní. Nikdo nepromluvil ani slovo, jen zvuk praskajícího ohně a ševelení větru naplňovaly vzduch.

„Vítej, Roweno," řekl druid klidným, hlubokým hlasem, který přehlušil praskání plamenů. „Tvá cesta časem tě dovedla až sem, a tvůj osud se brzy završí."