Další ráno se Alasdair probudil s neklidným pocitem v srdci. Myšlenky na Roweninu včerejší provokaci ho neustále pronásledovaly. Proč se cítí tak zranitelný? Nemohl to pochopit.

Po snídani se vydal na procházku po oppidu. S každým krokem se mu však v hlavě honily myšlenky o Roweně. Stále ji viděl před sebou, jak se směje a dovádí s bardem Eamonem. Myšlenky na to, jak se jí ten muž dotýkal, ho rozčilovaly tak moc, že to sám nedokázal pochopit.

Na hlavním nádvoří se znovu shromáždili lidé. Bardi pokračovali ve svém vystoupení, ale Alasdaira to vůbec nezajímalo. Snažil se soustředit na své povinnosti, ale nedokázal se zbavit pocitu žárlivosti.

Rowena věděla, že Alasdair je na nádvoří, a rozhodla se pokračovat ve své hře. Včerejší žárlivost jejího muže ji vehnala nový život do žil. Tak moc se jí líbilo, jak byl Alasdair rudý vzteky.

Vymyslela tedy nový žert, který by Alasdaira vyvedl z míry ještě více. Uvědomila si, že by mohla využít Eamonovu pomoc, aby ho ještě více naštvala.

Odpoledne, když Alasdair trénoval své muže, zaslechl hlasité smíchy a hlasy z hlavního nádvoří. Za normálních okolností, by jim snad ani nevěnoval pozornost, ale od včerejšího dne byl jak na trní.

Spěchal tam, aby zjistil, co se děje. K jeho hrůze viděl Rowenu, jak stojí vedle Eamona a směje se něčemu, co jí právě řekl. Eamon se k ní naklonil a podával jí kytici květin.

Alasdair pocítil, jak se mu krev vřela v žilách. Co se to děje? Proč se cítí tak ohrožený? Jeho srdce začalo bušit jako o závod a nevěděl, co s tím dělat.

„Co to má znamenat?" zahřměl Alasdair, když se přiblížil až k nim. Jeho pohled byl plný vzteku.

Rowena se otočila a usmála se. „Oh, Alasdaire, Eamon mi právě poděkoval za včerejší tanec a chtěl mi věnovat tyto květiny. Nejsou krásné?"

Eamon se usmál a podíval se na Alasdaira. „Myslel jsem, že by to bylo milé gesto."

Alasdair pocítil novou vlnu hněvu. „To je nesmysl! Jsi moje žena a nemáš co přijímat květiny od jiných mužů!"

„Ale Alasdaire, je to jen květina. Nic víc."

„Pro mě to znamená víc," odpověděl Alasdair napjatě. „Nemám rád, když se cizí muži kolem tebe motají."

Rowena se v duchu usmála. Viděla, že její plán funguje. „Vážně to nic neznamená. Eamon mi jen děkoval za tanec..." odpověděla klidně a s jemným úsměvem.

„Tak Eamon?!" vyštěkl Alasdair a zamračil se. Nemohl ale popřít pravdu v jejích slovech. Ovšem jeho hněv a žárlivost byly silnější než rozum. „Nechci, abys byla s ním. Jsi moje žena!"

Rowena se rozhodla, že bude pokračovat ve svém boji. „Dobře, Alasdaire, ale měl bys vědět, že mi důvěra a svoboda hodně znamenají. Nechci být omezována. Nicméně..., vrátím se, abys byl klidný." Mrkla na něj a odešla se vztyčenou hlavou. Přemýšlela ovšem o dalším žertu, kterým by ho vyvedla z míry ještě více. Byla odhodlaná bojovat o jeho srdce a ukázat mu, že láska je také o vášni a intimitě.

Alasdair se za ní díval s planoucím a rozzuřeným pohledem. V jeho hlavě se odehrával neustálý boj mezi láskou a žárlivostí. Věděl, že Rowena má pravdu, ale jeho instinkty ho nutily chránit si ji za každou cenu. Jeho srdce bylo plné rozporů – na jedné straně toužil po její lásce a důvěře, na druhé straně ho sžírala žárlivost a strach, že ji ztratí.

Alasdair nikdy předtím necítil něco tak intenzivního. Celý život znal jen boj a povinnosti. Pocity, které prožíval, byly pro něj nové a neznámé. Byl znepokojený a zároveň fascinovaný tím, co cítil. Prožíval s Rowenou něco, co nikdy předtím nepoznal – cítil něco hlubšího než jen povinnost a touhu po ochraně. Musel se vyrovnat s tím, co cítí, a zjistit, jak se s tím vypořádat.

Byl to pro něj neprobádaný terén, ale byl rozhodnut se nevzdat.