Caelwyn na druhý den zaťukal na dřevěné dveře chatky, kam ji na náčelníkovo přání den před tím odvedl.

Byla to jednoduchá chatka na okraji vesnice. Byla postavena z robustního dřeva, s doškovou střechou, která chránila před nepřízní počasí. Uvnitř byla místnost skromně zařízena, ale poskytovala vše, co Rowena potřebovala pro svůj týden v ústraní.

Lůžko v rohu místnosti bylo dřevěné a pokryté slámou a přikrývkou z hrubého plátna. I když to nebylo luxusní, bylo to pohodlné a poskytovalo jí místo k odpočinku. U okna stál jednoduchý dřevěný stůl s jednou židlí. Na stole leželo několik pergamenů a inkoust s brkem, kde si Rowena mohla zapisovat své myšlenky a učení.

V rohu byla malá kamenná pec, která sloužila k vytápění chatky a k vaření. Vedle pece byly hromádky dřeva, připravené na zimní chladné noci. Na jedné stěně byly police s několika základními potřebami – hrnce, misky, džbán s vodou a několik pytlů s jídlem, jako sušené maso, obilí a ovoce.

Vedle pece byl malý oltář se symbolickými předměty, které představovaly tradice a zvyky komunity. Byly zde různé amulety, byliny a svíčky, které se používali při meditacích a rituálech.

„Dobré ráno, Roweno. Přinesl jsem ti potraviny a úkoly na dnešní den." Usmál se druid, když vstoupil dovnitř.

Dostal Rowenu na starosti a měl být jejím mentorem. Od náčelníka to bylo velmi shovívavé gesto, vzhledem k tomu, jak se Rowena zatím chovala. A Caelwyn byl rozhodnut ho nezklamat.

Alasdair nařídil, aby každý den vykonávala nějaký z běžných úkolů, které byli každodenní součástí jejich života. Doufal zřejmě, že ji tvrdá práce naučí zodpovědnosti a pokory, kterou tak nutně potřebovala.

„Pane, učite..." zarazila se Rowena a pak se na něj zašklebila, „Druide Caelwyne...," posadila se rozespale na posteli a promnula si oči, „Kdybych věděla, co jste zač, nikdy bych se tu blbou báseň neučila."

„To je jedno, Roweno, tvůj osud je zde, a tedy by si našel cestu jiným způsobem, jak zde skončíš."

„Osud..." zašklebila se zase, „To jako že mým osudem je ten..., ten..."

„Ten nejlepší náčelník a nejstatečnější válečník, jakého kdy země nosila?" Dokončil za ni druid dříve, než stačila doříct větu.

Rowena se zamračila, ale neodporovala. Vzala si koš s jídlem a položila ho na stůl. „Dobře, co je tedy dnes na programu?" zeptala se, ačkoliv stále měla v hlase nádech vzdoru.

„Dnes začneš na poli," odpověděl Caelwyn klidně. „Pomůžeš s okopáváním a sběrem plodin. Je to náročná práce, ale nezbytná pro naši komunitu. A nezapomeň," dodal s úsměvem, „tvé chování a výkon budou sledovány. Náčelník chce vidět, jak se dokážeš přizpůsobit našemu způsobu života."

Rowena si povzdechla a přikývla. Oblékla si jednoduchou lněnou tuniku a kalhoty, které jí Alasdair poslal, a vyšla ven. Cítila se nervózně, ale zároveň byla odhodlaná ukázat, že se nezlomí.

Caelwyn se za dívkou ještě dlouho díval. Pochopil, že to s touto dívkou nebude mít náčelník vůbec jednoduché. Byla jako mladé bujné hříbě, které mělo svou hlavu a potřebovalo hodně tvrdou ruku.

Ovšem už dlouho si byl jist, že jestli je někdo, kdo ji dokáže zvládnout a naučit ji všemu potřebnému, je náčelník.

Rowena potřebovala od Alasdaira nejen přísnou ruku, ale také vedení a pevnou vůli. V hloubi duše možná toužila po přijetí a uznání, které jí chybělo, a možná dokonce po něčem, co by se dalo nazvat láskou.

Alasdair byl naopak muž, který mohl získat od Roweny něco, co v jeho životě zatím chybělo – vášeň a touhu, kterou nikdy předtím nepoznal. Přes veškerou svou sílu a odvahu byl i Alasdair jen člověk, který potřeboval lásku a přijetí, které mu Rowena mohla nabídnout.