Caelwyn s vážným výrazem přikývl a pokračoval v obřadu. Že to s touto dívkou nebude jednoduché, pochopil už dávno. Však rostla jako dříví v lese, a i když tak moc toužila po své rodině, nenaučila se poslouchat, a respektovat přání ostatních. A nebylo divu, přeci byla sama celý život a její vzdor proti všem a proti všemu, držel ji celý její mladý život nad vodou.

Jenže právě proto věřil, že je do této doby jako stvořená. Jen na to musí přijít sama. Musí si uvědomit, že konečně našla rodinu a někoho, o koho se může za každých okolností opřít.

Že rozzlobila ale náčelníka, bylo nesporné. V Keltské komunitě bylo normální, poslouchat náčelníka na slovo. Nikdo se mu neodvážil odporovat, a ani vlastně neměl nikdy důvod. Věřili jeho schopnostem a tomu, že jeho rozhodnutí jsou správná. Pro jeho spravedlivou, chápající a odvážnou povahu ho všichni respektovali a milovali. Jeho hněv byl vzácný, ale když se objevil, měl v sobě sílu bouře.

Alasdair stál u kádě, jeho oči tvrdé jako kámen. „Roweno," řekl tichým, ale pevným hlasem, „tento rituál není jen prázdným obřadem. Je to cesta k očistě, k přijetí do naší rodiny a komunity. Tvůj vzdor je neakceptovatelný."

Rowena cítila, jak jí puls tepe v krku. Nevěděla, zda má ustoupit nebo pokračovat ve vzdoru. Alasdairův pohled ji však paralyzoval. Snažila se najít slova, ale jeho autorita a přítomnost jí braly dech. Tyčil se nad ní jako skála a jí najednou v hrdle zcela vyprahlo.

Caelwyn se pokusil zmírnit napětí a jemně pronesl: „Roweno, pochop, že toto je důležitý krok k tomu, aby ses stala jednou z nás. Všichni zde tě přijímáme s otevřeným srdcem, pokud se podvolíš a přijmeš naše zvyky."

Rowena se zhluboka nadechla a zaváhala. Pak ale pochopila, že nemá na vybranou. Pevně semkla čelisti a bojovně vystrčila bradu vpřed.

„No fajn..., podvolím se té šarádě..." vydechla a přistoupila ke kádi.

Náčelníkovi ovšem její slova zase zvedla žluč. Už se nadechoval k tomu, aby ji vyčinil, ale druidův prosebný pohled ho zarazil. Stoupl si tedy na své místo mezi své bratry a čekal.

Rowena vztáhla ruce, aby ze sebe stáhla tílko. Sice cítila, že je rudá až na svém pozadí, ale rozhodla se tomu barbarovi ukázat, že ji jen tak něco nerozhodí. Jenže to bylo poprvé, co se měla svléci před mužem, který v ní vzbuzoval tak rozporuplné pocity. Na jednu stranu k němu cítila vzdor a odpor a na druhou ji nesmírně přitahoval. Však takovýto muž, byl by ideálem každé dívky a ženy v její době.

Stáhla si tílko z těla a pak bez přemýšlení ještě zbytek svého skrovného oděvu. Zůstala stát zcela nahá, ale i když byl pohled všech přítomných upřen jen na ni, měla pocit, že ji snad ani nevnímají. Že je tato chvíle pro ně jen rituálem a náboženským obřadem.

A do poslední chvíle měl ten pocit i sám náčelník. Díval se na ni bez emocí a zájmu, když ale stáhla své tílko, zvedl se mu tep. Snažil se udržet svůj výraz nečitelný, ale uvnitř cítil, jak se v něm mísí hněv i obdiv.

Alasdair měl raději plnější křivky na ženách, což bylo v jejich komunitě vzácné. Většina žen byla hubenější, a těch plnějších bylo po méně. Právě proto byly plnější ženy velmi ceněné, protože jejich postava symbolizovala plodnost a zdraví.

A jak se zdálo, tato žena by zcela vyhovovala jeho požadavkům. Když si ji celou změřil pohledem, usoudil, že je nádherná. Její prsa byla o hodně větší, než mívali zdejší ženy, a stejně tak i její nádherné pozadí. Což znamenalo, že je zdravá a plodná a dá mu hodně zdravých potomků.

Ale nejen to. I hodně rozkoše a potěšení.