Denmon vrávoravým a dosti nejistým krokem, vstoupil do domu. 

Po té, co nezamhouřil celou noc oka a nedokázal zapomenout na to, jak se z Lilith krmil, vyrazil do města. Rozhodl se, že všechny vzpomínky spláchne litry alkoholu.

 Seděl u baru a ani dívky, lepící se na něj, nedokázali ho obveselit. Všechny naštvaně a dosti nevybíravě poslal do patřičných mezí a lil do sebe jednu sklenici za druhou. 

Bylo to po druhé, co se z Lilith krmil a prožíval při tom snad ještě intenzivnější pocity. Musel si přiznat, že něco takového, prožíval poprvé. 

Nikdy se mu nestalo, aby se při krmení vzrušil. Aby po někom toužil tak moc, až ho celé tělo bolelo. Že přestával racionálně uvažovat.

 Už od první chvíle, kdy se z ní krmil, a bylo to explodující pro ně oba, od té chvíle věděl, že musí být jeho. Že je jeho a že mu patří.

 Nikdy přeci neslyšel, aby někdo při tom cítil tak slastné pocity. Ano, byla pravda, že pro upíry byla výměna krve slastný pocit. Pocit, který lze přirovnat k orálnímu sexu. Ale pro obyčejného člověka? A právě proto věděl, že patří k němu. Jinak by přeci nikdy neměla orgasmus, už jen při pouhém, jeho krmení.

 Probudila v něm něco, co tak dlouho potlačoval. Pud lovce. Toužil po tom, ji lovit zas a znova. Miloval ten pocit jejího strachu. Tu skrytou touhu, kterou cítila, když se k ní přiblížil. 

Ano, bylo něco mocného, co k ní pociťoval jako lovec. Jako upír. Ale zároveň ho nesmírně štvala tím, jak přímo nesnášela jeho, jako Denmona, bratra, její kamarádky.

 Kdykoliv se k ní přiblížil, snažila se mu dát najevo svou nechuť k němu, kterou cítil snad od první chvíle, kdy ji spatřil. Nedokázal to pochopit, ale měl pocit, že k lovci, kterou v ní viděl svou kořist, takovou nechuť necítila. 

Bylo již dávno po večeři. Všude byla tma, jen v obývacím pokoji plápolal oheň. Zastavil se přede dveřmi, když zaslechl plačtivý Lilitin hlas, a hlad Desiré, který ji odpověděl.

 „Nevím si s tím rady, Desiré. Myslela jsem, že něco takového není možné. Že upíři neexistují, ale..., mýlila jsem se." Zavzlykala. 

„Jsem ráda, že ses mi svěřila, Lilith," odpověděla ji Desiré, „tak ty říkáš, že tě ve zdejších katakombách už dvakráte pronásledoval a po té, se z tebe krmil?" Denmon zaslechl, jak se Lilith divoce rozbušilo srdce.

 „Ano, a bylo to..., bylo to..." proboha já nevím Desiré, a tak moc se stydím, ale bylo to neuvěřitelné. Bylo to tak..." 

„Vzrušující? Uvolňující? Krásné?" Pomohla ji Desiré.

 Už dávno, o Denmonovy věděla. A věděla i, co právě tíží jeho mysl. Byl namol, ale zřejmě dosti rychle vystřízlivěl, když zaslechla, jak se mu rozbušilo srdce rozrušením, z Lilitina vyznání. 

„Ano," zašeptala Lilith, „nemůžu spát, a musím na to myslet, Desiré. Toužím ho znovu potkat a toužím po tom, vědět, kým je a čím sem pro něj já." 

Desiré si povzdechla. Chtěla v první chvíli, ji vyjevit celou pravdu, ale usoudila, že ještě není čas. A pak, bylo to na něm. Na Denmonovi.

 „Neříkej to ale Denmonovi. Nechci, aby to tvůj bratr věděl." 

„Proč? Je snad něco, mezi tebou a Denmonem?" zkusila to Desiré. 

„Tvým bratrem?!" vykřikla Lilith, skoro vyděšeně, „nikdy! Promiň Desiré, ale nemůžu Denmona vystát. Je mi zcela ukradený a je mi cela ukradené vše, co se ho týká. Je tak..., je tak nesnesitelný. Tak arogantní. Tak namyšlený. Je mi zcela jedno, co dělá, s kým spí a..." Odmlčela se. 

Ale Desiré poznala, že není vše tak, jak se snažila jí vyjevit. Žárlí? Nesnáší ho? Tak první krůček k úspěchu, by tu byl. Kdo by také Denmonovy dokázal odolat. Jeho lze pouze milovat, nebo nenávidět. 

Denmon pevně semkl rty a vyběhl po schodech. Zabouchl dveře svého pokoje a praštil sebou na postel.

 Měl chuť tam vpadnout a pořádně s Lilith zacloumat. Ukázat ji, kdo doopravdy je, ale pak si to rozmyslel. 

Nesnáší ho, a zároveň po něm touží. To zjištění, ho zasáhlo, jako rána bleskem. Touží být jeho kořistí? Touží po lovci?  Má to tedy mít!