„Tak co, slečno Roosová," řekl Denmon a opřel se o futro dveří, „změnila jste názor na revenanty? Stále jste přesvědčená, že upíři neexistují?"

 Nacházeli se zrovna v hradní knihovně. Lilith už od rána studovala různé svitky a písemnosti. Pomalu se stmívalo a v této části hradu, se nenacházelo ani živáčka. 

„Nevím, proč bych měla!" vyprskla, ale ani se na něj nepodívala.

 Nedokázala říci proč, ale strašně ji štval. Byl to ten nejarogantnější a nejnesnesitelnější chlap, co poznala. Vůbec nechápala, jak může být bratrem její kamarádky. Ona přeci byla úplně jiná. Ale nejvíc ji vadilo, že ho před pár dny přistihla inflagranti. Stále měla před očima ten pohled. 

„Nic vás ještě nevyvedlo z toho omylu?" povytáhl obočí, „nu dobrá. Ale radil bych vám, abyste se pomalu vrátila do obytného křídla hradu. Mohla byste lehce zabloudit, ve zdejších katakombách." Když se Lilith otočila, už byl pryč.

 Přejel ji mráz po zádech, z tónu jeho hlasu. I ze vzpomínky, kterou měla. Takový strach jako tehdy, ještě nikdy nepocítila. I když... Zatřásla hlavou k odporu. Nezdálo se jí to. Na svém krku měla důkaz, že to nebyl sen. Ale nejhorší bylo, že v tu chvíli, necítila strach, ale zcela něco jiného.

 Když asi po hodině vzhlédla k oknu, byla již tma. Sebrala svícen z poličky a vykročila temnou chodbou spět. 

Asi po dvakráte, se zastavila na jakémsi rozcestí chodeb. Všude ji to přišlo stejné a stejně neútulné a strašidelné. 

Srdce se jí rozbušilo jako na poplach, když si uvědomila, že opět zabloudila. Přidala do kroku, a po chvíli už běžela jako o život.

 Náhle měla opět pocit, že ji někdo sleduje. Co chvíli zatočila do vedlejší z chodeb, ale vždy se ukázalo, že sama cestu jistě nenajde. 

„Kdo jste?" vydechla, když se asi po hodině bloudění, vyčerpaně opřela o zeď. Byla si jista, že v temné chodbě, někdo je. 

Pohyboval se sice tak rychle, že pocítila vždy jen závan větru, ale byla si jistá. A byla si jistá, že to je on. 

Hrál si s ní, jako kočka s myší, ale uvědomila si, že strach, který otřásal jejím tělem, je ještě podbarven jiným pocitem. Zvědavostí. A pak ještě něčím mocnějším, co doposud nepocítila. Však ten pocit, když se z ní napil, nedokázala přirovnat k ničemu na světě. 

„Neublížíte mi. Že ne?" zašeptala v otázce, ale jistá si nebyla. Vzduch se znovu zavlnil a jakási síla, jí vytrhla svícen z ruky. Pak se rozhostila naprostá tma.

 „Proč?" vykřikla a přitiskla se ještě více ke zdi.

 „Protože nechci, abys mě viděla, Lilith," ozvalo se před ní, „já tě vidím zcela zřetelně, a to stačí."

 „Upíři," vykoktala a zamžourala do tmy před sebou, „vidí zcela zřetelně, i v noci." Vydechla skoro nevěřícně.

 „Správná úvaha."

 Lilith se zhluboka nadechla. Snažila se dostat svůj dech pod kontrolu, ale moc se jí to nedařilo.

 „Zabijete mě?" Zašeptala. Chvíli bylo ticho.

 „Ne," ozvalo se po několika dlouhých vteřinách, „to nemám v úmyslu. Chci tvoji krev. A chci ji tak, jako nic na světě." Řekl zcela upřímně a v následující chvíli, ucítila, jak ji opatrně odhrnul pramen vlasů z krku.

 Automaticky sklonila hlavu na stranu a zavřela oči. Pak ucítila, jak ji jeho ledové prsty, něžně přejíždějí po tváři.

 Hladkost její kůže, ho naprosto fascinovala. A fascinovala ho, i její nevinnost, s jakou se mu oddala. Její krása. Jemně přejel prstem po jejím krku, a když vzrušeně zasténala, udiveně si odfrkl. 

Ještě se mu nestalo, aby se mu nějaká kořist, tak hladce oddala. Slyšel její divoce bušící srdce. Slyšel, jak bublá její krev v žilách. A její vůně, ho srážela na kolena.

 „Jsi překrásná," vydechl, „jsi nevinná a tak čistá. Nemáš ani ponětí o tom, jak moc po tobě toužím."

 Třásla se pod jeho dotykem, ale i když poznal náznak strachu, stejně cítil, že i náznak touhy, otřásá jejím tělem.

 „Dovolíš mi, se z tebe napít?" zašeptal ji do tváře, i když věděl, že ne, by ho nedokázalo zastavit.

 Jen zavřela oči a sklonila hlavu. Na nic víc, už nečekal. Hladově zabořil svoje zuby do jejího hrdla a hltal její krev, jako smyslů zbavený.

 Najednou nedokázal přestat. Její chuť byla jako nektar, pro jeho tělo a duši. Teprve když ucítil, že zvláčněla v jeho rukách, přestal. 

„Vaše jméno, pane?" zašeptala a položila si hlavu na jeho rameno, když si jí vyhoupl do náručí.

 „Je na tobě, abys mě pojmenovala," odpověděl, a vydal se temnou chodbou k východu, „ty sama, mi jednou dáš jméno, Lilith."