„Proč jsi přišla do mého pokoje?" povytáhl Denmon obočí v otázce, když se v podvečer, sešli všichni u večeře. 

„To už je fuk!" zamračila se na něj Lilith. Měla na něj vztek, a vlastně ani nevěděla proč. Chtěla s ním mluvit, protože ji slíbil, že jí ukáže knihovnu ve věži, kde se o revenantech, dočte o mnoho více. A po té, co se jí oné noci stalo, to nutně potřebovala. Najednou se totiž zdálo, že i její bakalářská práce, byla pouhým cárem papíru.

 Ale když ho viděla na posteli nahého, v obležení nahých dívek, pocítila něco, co zatím nepoznala. Vsugerovala si, že se jedná samozřejmě jen o pouhý vztek. Co také jiného, když Denmon byl ten nejnesnesitelnější chlap na světě. 

„Tak fuk?!" procedil skrz zuby Denmon, „nezdá se mi!" Všichni poznali, že další z jejich hádek a výpadů, je na spadnutí. 

 „Jsi dneska nějaká bledá, děvče." Řekla Abigail, aby odvrátila blížící se pohromu. Ale Desiré s Leandrem, již věděli své. Dvě ranky na Lilitině krku, od Denmonových zubů, nedali se přehlédnout. 

A nedalo se přehlédnout, ani napětí, které v místnosti mezi Lilith a Denmonem panovalo. Desiriin zrak, spočinul na jejím krku, a pak na tváři jejího bratra.

  „Krmil ses z ní?" řekla, aniž by otevřela ústa, ale její bratr ji slyšel. Telepatie, byla také jedna z jejich předností. Byla jejich výsadou, protože je oba pojilo pouto dvojčat. Desiré, byla Denmonovo mladší dvojče, a proto také k sobě měli tak blízko. 

„Samozřejmě, že ano!" vrátil ji naštvaně, „jsem lovec kruci. Predátor!" Jeho modré oči zaplanuly. Nikdo v pokoji, ovšem nepostřehl, že se právě mezi sourozenci, roztrhla slovní přestřelka. 

Ale Desiré, moc dobře pochopila Denmonovo rozpoložení. Pojilo je pouto dvojčat a kromě telepatie, dokázali sdílet i své pocity. Cítily, cokoliv toho druhého tížilo, trápilo, nebo i těšilo.

 A ona již delší dobu chápala, co se v jejím bratrovy děje. Po dlouhých tisíciletích, opravdu poznal důstojného soupeře. Lilith mu nepadla okolo krku. Nepadala do mdlob, před jeho uhrančivým pohledem. Dávala mu jasně najevo, svůj nezájem, a to on zatím nepoznal. A probudil se v něm jeho pud, ještě výrazněji. Pud lovce, kterým bezesporu byl. 

„Nemá ani tušení, že jsem to já," ozvalo se v Desiríině hlavě po chvíli, „vložil jsem ji do snů pár představ, a když se chytila, prostě jsem neodolal. Zabloudila v katakombách, a tak jsem..." Jejich pohledy se setkali. Desiré rozšířila oči v úžasu a prohlédnutí. Pak se na ni Denmon zamračil. 

„Přestaň se kruci přehrabovat v mé hlavě!" vystřelil směrem k usměvavé tváři své sestry. Ale moc dobře věděl, že prohlédla. 

„No fajn!" zavrčel „líbilo se mi to více, než bych si sám přál, kruci!" naštvaně do sebe kopl obsah další skleničky.

 Ale Desiré, již věděla své. Její bratr cítil něco více, než pouhý hlad. Pouhou potřebu krve. Probudila se v něm jeho pravá podstata lovce. 

I když odmítal se vždy úplně přizpůsobit době, ve které žil, a živil se lidskou krví, nelovil. Svým obětem jen vymazával paměť. 

Ale nyní, se mu vrátila jeho touha lovit. Štvát a pronásledovat. Vrátila se jeho pravá, skutečná a původní podstata, se vším všudy.