Uplynulo dlouhých čtrnáct dní. A Desiré se ze všech sil snažila své kamarádce její pobyt zde, co nejvíce zpříjemnit.

Lilith byla hrdá a když ji zvala do jejich domu, souhlasila jen pod podmínkou, že nebude na obtíž. Musela ji slíbit, že zde bude mít dostatek práce a prostoru. 

Souhlasila tedy jen pod záminkou toho, že jejich obsáhlá knihovna, plná písemností a starobylých knih, potřebuje údržbu a stálého knihovníka. Ostatně Desiré nelhala. Jejich knihovna, byla tak obsáhlá, že Lilith nevycházela z údivu.

 Ponořila se tedy do práce, ale Desiré ji stejně podezřívala z toho, že se tak jen co nejvíce, snaží vyhýbat jejímu bratrovi. Koneckonců nevraživost mezi nimi vzniklá první den, ani na chvíli nepolevila. 

Neustálé pošťuchování, a jakési předhánění se ve slovních potyčkách, kdo z koho. Ani jeden, nechtěl dát ovšem najevo, že ho druhá polovička přitahuje. Ale že je tomu tak, si byli jisti skoro všichni.

 A byli si jisti, že i Denmonovi se Lilith líbí. Že mu dělá dobře to, že je mu konečně nějaká žena důstojným soupeřem a nepadá mu při každé příležitosti k nohám. Provokovali se. Hecovali. Oba dráždil jakýkoliv výpad toho druhého, do té míry, že v místnosti, kde se nacházeli oba dva, bylo nedýchatelno. 

Jiskření mezi nimi, bylo patrné. Viditelná nevraživost a jakési nepřátelství, které jak všichni doufali, přeroste v něco většího. V lásku. 

Však Denmon se netajil svou touhou po její krvi. Byl upír a nikdy se za to nestyděl. Nikdy neměl potřebu svou touhu a potřebu skrývat. Byl tím, čím byl, již od samého prvopočátku, a také se podle toho choval.

Byl vladařem této rasy, i když zrovna onen úřad, pro svou nezávislou a nepodrobenou povahu, k smrti nesnášel. Nemohl se z ní však vyvázat. Z rodu Walderove, vzešla tato rasa, a bylo tedy na něm, převzít vládu. 

Lilith ovšem o jejich původu, neměla ani tušení. Desiré se nikdy neodvážila se jí svěřit, i když doufala, že by onu skutečnost přijala vcelku dobře. Přeci se tajemnem, démony a vznikem upírů zabývala i ve své bakalářské práci. Přitahovalo ji to, ale nikdy nechtěla připustit, že opravdu existují. 

„Jak se vám líbí naše knihovna?" řekl jednou Denmon po večeři, když se všichni usadili okolo ohromného krbu, a otočil se na Lilith. 

Denmon ale jako vždy, večeři moc nedal. On na rozdíl od nich, ke svému životu lidskou stravu nepotřeboval. Živil se výhradně čerstvou, lidskou krví, a ta mu dávala dostatek sil a živin pro život. Na rozdíl od nich. Pili pouze krev z krevních konzerv a potřebovali tedy pro svůj život, i lidskou stravu. 

„Je nádherná," vydechla zasněně Lilith, „tolik starodávných svitků a knih, jsem pohromadě nikdy neviděla. Když jsem psala svou bakalářskou práci, sháněla jsem podklady, kde se dalo, ale zde..." pohodila udiveně rukou, „zde bych našla tolik podkladů, až mne to udivuje." 

„O čem pojednávala vaše bakalářská práce?" Zeptal se Denmon se zájmem a změřil si ji pohledem.

 „Sociální status revenantů v evropě," odpověděla Lilith zamyšleně, „revenant, nemrtví. Nejvíce jsem se zaměřila právě na jeden druh a tím jsou upíři. Nevím, zda vám to něco říká, ale..." Zarazila se, když se setkala s planoucím Denmonovým pohledem.

 „Věříte tedy v jejich výskyt?" povytáhl Denmon obočí. Lilith se nervózně ošila. Evidentně ji jeho pohled znervózňoval. 

„Nevěřím. Ostatně, v závěru své práce to vysvětluji. Myslím, že se jedná pouze o přežité pověry ze středověku. Třeba nemohou na denní světlo, již to, by je přeci v dnešní uspěchané a civilizované době, značně omezovalo." 

Denmon dlouho mlčel. Pak si nalil skleničku, a když se znovu na Lilith podíval, v očích se mu objevil náznak pobavení.

 „Evoluce," řekl jakoby nic, „třeba i oni se dokázali přizpůsobit době a denní světlo, jim nečiní problémy." Lilith ale zuřivě zatřásla hlavou k odporu, přesvědčen o své pravdě. 

„Pak je tu zrcadlo, uvádí se, že upír se neodráží v zrcadle," pokračovala urputně, „tekoucí voda, nemohou přejít přes vodní tok, a když, tak jedině ve spánku a v rakvích. Svěcená voda. Dřevěný kůl do srdce, kříž, hostie a česnek. Tak bych mohla pokračovat. Ne, pane Walderove, jedná se jen o pouhé pověry a mýty." 

„No, když myslíte." Zašeptal Denmon a ve tváři mu zacukalo, potlačovaným smíchem. Líbila se mu její urputnost. 

A kdo ho znal, si byl náhle jist, že se zrovna rozhodl v tom, ji její přesvědčení vyvrátit.