„Fajn," řekl Denmon po večeři, když si nalil skleničku a otočil se na jejich novou spolubydlící, „začnu ještě jednou. Má první reakce byla trochu nepřiměřená, vzhledem k tomu, že jsem byl hodně rozčilený." Přehlédl Lilith planoucím pohledem a vykouzlil svůj nejmilejší úsměv. Pak se uklonil, s pravou rukou položenou na břiše a vzal do své dlaně Lilititu ruku. 

„Jsem Denmon Thulpall Walderove," políbil hřbet její ruky, „a právě se nacházíte na mém panství." 

Lilith zalapala po dechu. Něco takového nečekala. Však jeho rozzlobený výpad a arogantní chování před večeří, ji naštvalo. 

„Lilith Roosová," vydechla, když se jeho modré oči zaklesly do těch jejích, „omlouvám se za to auto, ale..., stál jste na parkovišti evidentně na místě, kde jste neměl co dělat." 

Denmon pevně semkl rty a zhluboka se nadechl. Nevěděl proč, ale tato žena, ho rozčilovala už od prvního okamžiku, kdy ji spatřil. 

Byla neupravená. Nenamalovaná. Nijak zvláště oblečena dle módy a přesto v ní bylo něco, co ho dráždilo tak, že se sám sobě divil. 

„Slečno Roosová," řekl, snažíc se o co nejvíce klidný tón hlasu, „stál jsem na parkovišti, kde v okruhu nejméně pěti metrů, nebylo ani živáčka. Opravdu nerozumím tomu, jak se vám to povedlo, ale předpokládám, že byste nutně potřebovala hodiny jízdy." Její uražené gesto, a zvednutá brada, ho pobavila. Načepýřila se náhle, jako kohout před výpadem. 

„Pletete se! Trvám si na svém, pane Walderove!" zvýšila hlas a zaujala téměř bojový postoj. A Denmon měl co dělat, aby se nerozesmál.

 „Vážně?!" povytáhl obočí, „chcete říci, že ta jezdící popelnice na nádvoří, která vás sem přivezla, si všechny ty šrámy, škrábance, včetně upadnutého zadního nárazníku, udělala sama?"

 „Obávám se, že to nejste vy, pane Walderove, kdo mi smí a nesmí říkat, co mám, nebo nemám dělat!" zamračila se na něj a dala si ruce v bok.

 „Ne? A kdo?" vrátil ji Denmon. Nemohl si pomoci, ale opravdu se mu její postoj líbil.

 Vůbec si nepamatoval, jestli vůbec kdy, byla nějaká žena, která by se mu tak postavila. A které by se z něj nerozklepala kolena. 

Všechny mu padali k nohám téměř sami. Měl, kteroukoliv chtěl. Udělaly by cokoliv, aby se mu zalíbily. Milovali ale jeho moc. Jeho peníze a jeho sílu. Jeho postavení. A i když nevěděli kým doopravdy je, přitahoval je svou tajemností. 

Ne, že by si stěžoval. Ne, že by se mu to nelíbilo. Miloval ženy, a sex byl stejně jediné, co od nich chtěl dostat. Doposud.

 Tuto ženu znal sotva pár hodin, a toužil o ní zjistit co nejvíce. Toužil se ji dostat pod kůži. Ale nejhorší bylo, že toužil po její krvi.

 Něco takového, se mu ještě nestalo. Dovedl dost dobře ovládat své potřeby. Za normálních okolností, mu nedělalo problém své choutky odhrnout do nejzazšího koutku své mysli, ale nyní měl problém. 

Nevěřícně zatřásl hlavou. Voněla mu tak, jak ještě žádná žena. Vůně její kůže, její krve. Cítil ji, již když vstoupila do místnosti.

 „Nikdo! Jsem dospělá žena, a postarám se o sebe sama. Není nikdo, kdo by mě hlídal. Kdo by mě dirigoval a komu bych se musela zpovídat. A také mi to tak vyhovuje!" vyprskla na něj, ale Denmon nebyl hloupý. V podtónu jejího hlasu poznal obavu a bolest. Za svou samostatností a nezávislostí, schovávala svou samotu a strach.