„Co tě trápí, děvče?" řekla Abigail Walderove a sevřela Lilitinu ruku ve své dlani.

 Všem bylo samozřejmě již jasné, o co tu jde, ale Denmon s Lilith, se nepohnuli z místa. Jejich vzájemná nevraživost byla zcela patrná a stále se stupňovala. 

Bylo to jistě zapříčiněno i tím, že si ani jeden nechtěl přiznat, že to co cítí, je láska. Ale čas běžel. A ať Denmon chtěl, nebo ne, byl tím, čím byl.

 Byl vládcem upíří rasy a plížil se jejich výroční ples. Ten den, pořádá se na hradě ples, a jejich hrad, bude plný upírů. Bylo jasné, že hned co ji všichni spatří, ucítí, že je člověk.

 A bylo nezbytné, aby Denmon dal jasně najevo, že ona, patří jemu. Mohlo by se totiž lehce stát, že se některý z nich, jinak neudrží. Ovšem na královu kořist, si nikdo netroufne. 

Jenže Lilihh, stále ještě ani netušila, čím jsou i oni. Všichni věděli, že Lilith podlehla svému lovci. Jenže nevěděla, že ten lovec, je právě Denmon. Jeho nedokázala vystát. 

„Já nevím," popotáhla Lilith nešťastně, „mám pocit, jakoby mi něco scházelo, a nevím co. Jakoby něco uvnitř mě, volalo po něčem, čemu nerozumím." 

„Já myslím, že víš, děvče," usmála se Abigail chápavě, „jen si to nechceš přiznat. Oddala ses lovci a potřebuješ ho," přikývla, když k ní Lilith vzhlédla, „tak ho zavolej. Je blíž, než si myslíš."

 „Ale..., mám strach," zašeptala Lilith, „sama nevím, co se se mnou děje." 

„Je to pouto krve, Lilith. A to je mocnější, než cokoliv jiného." Víc, ji říci nemohla. Bylo na Denmonovi, aby jí řekl, čím jsou oni všichni.

 Lilith ještě několik minut seděla bez hnutí, a pak vyšla na zahradu. Cítila, že se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu. Potřebovala být sama, se svými myšlenkami. 

Vydala se po úzké stezce mezi stromy, a pak se posadila pod vysokou borovici. Pomalu se stmívalo, oči se jí klížily a ani nevěděla, jak usnula. 

„Sakra!" vzbudil ji rozzlobený hlas. Vyděšeně se posadila a zamžourala do tmy. Před sebou spatřila jen temné obrysy, jakési postavy.

 „Mám chuť, tě přehnout přes koleno!" pokračoval ten hlas naštvaně, „co kruci děláš tady, v lese a sama?!"

 Lilith zalapala po dechu. Byl to on, lovec. Tím si byla jistá. Přitiskla se ke stromu a její srdce se rozbušilo jako zběsilé. Nedokázala ani vstát, ani utíkat. Nedokázala ani křičet, a vlastně ani nechtěla.

 „Neublížíte mi?" Zašeptala, i když odpověď znala.

 Jen si povzdechl. Věděl, že v té tmě nedokáže určit, kdo je. Slyšel, jak ji divoce buší srdce, ale nebylo to strachy, to poznal. 

„Odpověď přeci znáš." Zašeptal. Ještě nějakou dobu váhal a pak přiklekl k ní.

 Viděl zřetelně její tvář, mokrou od slz a zamračil se. Vztáhl ruku a jemně setřel mokrou stopu, z jejího obličeje. Zavřela oči a přitlačila svou tvář, proti jeho dlani.

 Zprudka vydechl. Toužila po něm. Potřebovala ho. Chtěla ho. Pouto krve, ho k němu táhlo tak, jak jeho ke své kořisti.

 „Nelíbí se mi, že pláčeš," zavrčel, „není nic, čeho by ses tu mohla bát. Jedině mě! To já, jsem ten, který je ti nebezpečný."

 „Nevěřím." vydechla tiše, ale slyšel ji. 

Znovu se pokusila zaostřit, ale viděla jen temné obrysy. Naklonila hlavu na stranu a on poznal, co po něm žádá. Nevěřícně si odfrkl. 

„Ty nevíš, s čím si zahráváš," dostal ze sebe ztěžka, ale jeho obličej, se změnil, „sama se nabízíš upírovy, coby jeho večeře?" řekl nevěřícně, a když přikývla, nahlas zaúpěl.

 Vztáhla k němu ruce a dotkla se jeho tváře. Jemně poslepu přejížděla svými prsty po jeho obličeji, a když se dotkla jeho zubů, zprudka vydechla.