Ethan se hnul směrem k posteli, ale jako kdyby si ve stejnou chvíli, i Ajka usmyslela totéž. Skočila na postel a vrhla se na Jennifer. 

Začala ji olizovat, dorážet, tahat za deku tak dlouho, až Jennifer úplně zapomněla, že Ethan stojí nad ní, a pozoruje je.

 „Už dost, Ajko." Smála se Jennifer a posadila se na posteli.

 „Vyžaduje si pozornost. Zřejmě žárlí." Zašeptal Ethan, sedl si na postel a pohladil Ajku. 

„To nevím proč. Nikdy to nedělala." Odvětila Jennifer a sklopila zrak. Pohled na něj, a tak blízko ní, jí rozbušil srdce. 

„Psi velmi dobře, cítí jakoukoliv změnu," prohodil zamyšleně, „zřejmě, cítí změnu ve vašem chování." 

„Změnu? Jste snad psycholog, či co?" Bylo to poprvé, co viděla na jeho tváři, přelétnout slabý úsměv.

„To zrovna ne, ale rozumím jim."

 „Vypadá to, že rozumíte všemu. Vyznáte se v horách, zbraních, rozumíte psům. Co jste vlastně zač, pane Ethane Daltone?" 

Na moment se zarazil a zaváhal. Několik dlouhých vteřin, to vypadalo, že se zvedne a odejde, ale nakonec do ní zabodl svůj pronikavý pohled. 

„Nyní, jsem jen Ethan Dalton. To je jediné, co by vás mohlo zajímat." Zašeptal. 

„Nyní? A dříve jste byl tedy čím? Masovým vrahem?" vyprskla, ale hned toho litovala. Jeho pohled svědčil o tom, že se mu směr tohoto rozhovoru, vůbec nezamlouvá.

 „Dalo by se to tak říci." Zašeptal. Zakroužil v jejím obličeji, a pokusil se vstát.

 „Promiňte. Já..., nechtěla jsem." Zasténala Jennifer a dotkla se jeho ruky. Udělala to automaticky, aby se mu omluvila, ale již ten pouhý dotek, vyvolal v ní bouřlivé pocity.

 Jejich pohledy se střetli. Jennifer se zhluboka nadechla, ale stejně nedokázala říci, souvislou větu.

 „O..., omlouvám se..., já..." Byl tak blízko, že cítila vůni jeho těla.

 A jeho mužná hruď, v úrovni jejích oči, jí přivodila další nával horka do tváří.

„To je v pořádku. Zřejmě na vás nepůsobím, zrovna moc dobrým dojmem, když si myslíte něco takového." 

Zuřivě zatřásla hlavou k odporu. „To..., to ne! Teda, chci říci ano, jste..., jste..." nahlas polkla. 

Další náznak úsměvu, objevil se na jeho tváři. 

„Tak ano, nebo ne?" povytáhl obočí a zamračil se na ní. Ale zřejmě více, nežli chtěl, protože se vyděšeně na něj podívala. 

„No..., působíte na mě..., velmi..., velmi dobrým dojmem. Myslím..." nahlas polkla a zčervenala, až ke kořínkům vlasů. 

„Myslíte? Nebo víte?" vydechl již tak blízko ní, že cítila jeho horký dech na tváři. 

Oba zhluboka oddychovali a dívali si do očí, z několika málo centimetrů.

 Pak se pomalu sklonil. Tak pomalu, aby měla možnost ucuknout. Ale neudělala to, a tak si dodal odvahy. 

Jejich rty se střetli. Nejdřív jemně, přejel svými rty po jejích. Ten pocit, který přitom cítil, nedal se přirovnat k ničemu, co dříve zažil.

 I ona, zhluboka oddychovala, a když vzal její hlavu do svých dlaní, zasténala.

 Ještě jednou se jí podíval do očí a svůj polibek prohloubil.

 A když mu vpletla prsty do vlasů a přitiskla se k němu, zjistil, že je na vždy ztracen.