Jennifer se proplížila zadním vchodem k Césarovy, osedlala ho a vyvedla zadními vraty ven.

 Potřebovala si pročistit hlavu. Potřebovala být chvíli sama, a v domě plném lidí, nedokázala dost dobře přemýšlet. 

Bylo ji jasné, že ji Ethan jistě vynadá, ale bylo ji to jedno. 

Od té doby, co ji položil do postele, až do teď, měla pocit, že na něj nedokáže přestat myslet.

 Čekala jeho dítě a konečně si uvědomila, jak moc ho miluje. A jak výjimečný, Ethan je. Bez mrknutí oka, ji odpustil, že se vyspala s Gregem Belordem. 

Neustále se jí přehrávalo v hlavě všechno, co s ním prožila. Byla vážně hrozná. Ubližovala mu. Nevážila si ho. Zradila ho, a on ji stejně miluje. A vlastně nechápala, jak je to možné.

 Zastavila na svém obvyklém místě u jezera. Tak nějak ji to sem přitahovalo.

 Schoulila se opět k onomu stromu, který by toho jistě již mohl mnoho vyprávět, kdyby mohl, a začala plakat. 

Vlastně ani nevěděla proč, ale měla pocit, že je to ulevující. 

„Jennifer." Ozval se po nějaké době nad ní jeho hlas.

 Čekala ho. Věděla, že přijde. Že ji bude hledat, Že o ni bude mít strach. Znovu se jí z toho zjištění, spustili slzy.

 „Vynadáš mi?" zašeptala, když k němu vzhlédla. 

 „A měl bych?" zamračil se a přiklekl k ní. 

Jennifer polkla slzu a utřela si uslzený obličej. 

„Zasloužím si to. Vím, že jsi mi zakázal, jezdit samotné, a přesto, jsem ten zákaz porušila." Popotáhla.

 Ethan si povzdychl. Ženám vážně nerozuměl. Poznal jen jediné. Něco se v ní změnilo. Chovala se jinak. Pokorněji a mírněji. Dívala se na něj s takovou něhou a obdivem, že ji ani nedokázal vynadat. 

„A proč jsi to udělala, Jennifer?"

 „Protože vím, že mě zachráníš. Vždycky..., mě zachráníš. Nikdy mě nenecháš padnout. Vím to," polykala slzy, dívajíc, se mu do tváře, „nezasloužím si, abys mě miloval, Ethane. Nezasloužím si tebe." 

Ethan vztáhl ruku, a dotkl se její tváře. Setřel mokré stopy, z jejího obličeje. 

„Zasloužíš si mnohem víc, než si myslíš, Jennifer. Miluji tě, a to se nikdy nezmění. I když musím říci, že někdy mě doháníš k šílenství. Tolik strachu, co jsem s tebou, jsem nezažil za celý život. Bojím se o tebe, Jennifer. A nyní, i o naše dítě. Opravdu bys zasloužila pětadvacet na holou."

 K jeho překvapení, jen přikývla, a po té, sklopila zrak a zčervenala. Zase ta její nevinnost, snoubící se s divokostí. A právě proto, ji asi tak moc miluje. Nikdy neví, co od ní může čekat.

 Na moment se odmlčel, aby našel slova.

 „Jennifer, jsem muž, který je na vždy poznamenán. Vojenským výcvikem, válkou a mnoha misemi. Již nikdy, nedokáži vystoupit ze svého stínu. Již nikdy, nedokáži žít, jako normální člověk. Navždy, ve mně něco zůstane. Stále budu ve střehu. Stále tě budu kontrolovat. Stále se budu o tebe, a o malé bát. Stále vás budu střežit, tak, že ti to nebude po chuti. Budu předvídat, co by se mohlo stát, a tím tě omezovat. Budu tě hlídat, tak, že mám strach, že se ti to nebude líbit. Stále se mi budou vracet chmurné vzpomínky, na které nedokáži zapomenout. Budou doby, kdy budu potřebovat být sám, a uchýlím se do svého srubu. Do své samoty. Ale nikdy..., nikdy tě nepřestanu milovat." Polkl a podlomil se mu hlas. 

Zaváhal, ale nakonec nahmatal v kapse, malou krabičku. 

„Jennifer..., vím, že bylo troufalé, aby právě takový člověk jako já, vůbec mohl doufat v to, že se do něj zamiluješ. Aby mohl doufat, že s ním dokážeš žít. Milovat ho. A dokonce s ním mít dítě, ale přesto, se to stalo. A já, za to nepřestanu nikdy být dost vděčný. To já, jsem ten, co pochybuje o tom, že si tě zaslouží. To já, bych měl ležet u tvých nohou, a prosit tě o odpuštění, že ses do mě zamilovala, a já tě nyní zatáhnu do svých nočních můr. Do vlaku, kterého nedokáži zastavit, jen tě do něj zatáhnout." 

Vyndal krabičku z kapsy a třesoucími prsty, ji otevřel. Jennifer rozšířila oči v úžasu a zalapala po dechu. 

„Láska, důvěra, pochopení, úcta, bezpečí a bezmezná věrnost..., je to jediné, co ti můžu nabídnout. Přesto tě na kolenou prosím..., staneš se mojí ženou?"