Bylo to na druhý den. 

Všichni již byli po obědě a seděli na verandě domu. Jen Ethan, ještě nedorazil.

 Po té, co se večer dozvěděl tu novinu, že bude otcem, odvezl Jennifer domů. Odnesl ji do svého pokoje, a uložil k sobě do postele. 

Pak si ji přivinul do náručí a díval se skoro až do rána, na její spící tvář. Nemohl spát.

A brzo ráno, ještě před rozedněním, potichu, aby ji nevzbudil, se vytratil z pokoje. Nasedl do auta, a vyrazil do města.

 „Už jsme o tebe měli obavy." Řekl Jakob Valtr, když Ethan vstoupil na verandu.

 Všichni k němu vzhlédli. Ethan pokynul hlavou a unaveně se posadil do židle. 

„Jennifer?" zašeptal. 

„Myslím, že si šla po obědě lehnout," pronesla Zoja, a změřila si bratra pohledem, „nějaká nevolnost." 

Ethan se nervózně ošil a zamračil se. Nepřítomně se zahleděl před sebe. 

„Je vše v pořádku, seržante?" zeptal se David Bancroft. 

Chvíli bylo ticho, jakoby ho neslyšel. 

„Budu otcem," zašeptal náhle do ticha, „Jennifer je těhotná. Řekla..., že mě miluje." Podlomil se mu hlas a nahlas polkl.

 „Tak to je skvělá zpráva!" vykřikli skoro všichni, téměř sborově. 

Jenže ustaraný výraz na jeho tváři, je maličko zarazil. 

„Ještě nikdy v životě, jsem neměl takový strach, jako nyní." Zašeptal Ethan.

 „Budeš skvělý otec." odvětil Jacob, a všichni přitakali. 

Ethan si povzdechl.

 „Jenže..., budu ji moc dát, co si zaslouží?" polkl, „nikdy, k ní nebudu moci být zcela upřímný v tom směru, co se týká mé minulosti. Jsou věci, o kterých nesmím mluvit, vázané na vojenské tajemství. Jsem nadosmrti poznamenaný vojenským výcvikem. Válečnými misemi. Ještě stále, se budím ze sna, když si vzpomenu na tu hrůzu. Nerozumím ženám. Jejich vrtochům. Mám pocit, že mluví zcela jinou řečí, nežli já. Bude se mnou šťastná?" Zoufale si prohrábl rukou vlasy, a zničeně svěsil ramena. 

„Bude s tebou šťastná, Ethane." odvětili všichni tři, jeho vojíni současně. 

„Jsi ten nejobětavější, a nejlepší člověk, jakého známe," pokračoval Jacob, „a i ty, si zasloužíš, abys byl konečně šťastný. Ale hlavně, aby sis to dovolil. Nesmíš pochybovat. Jsi bezesporu to nejlepší, co ji mohlo potkat. Zkus alespoň jednou, jedinkrát v životě, myslet v první řadě hlavně na sebe. Ne, jen na ostatní. I ty máš právo na štěstí a na to, aby tě někdo miloval. A jestli ona tě miluje, a ty, bezesporu miluješ ji, tak není o čem pochybovat." 

Chvíli bylo ticho. Ethan se zamyšleně díval kamsi do dáli, a pak vytáhl z kapsy, malou krabičku. Byl v ní nádherný, zlatý prsten s briliantem.

 „Je nádherný, Ethane." Vydechla Zoja a stiskla mu ruku.

 Ethan přikývl, ale výraz jeho tváře, vypovídal o jeho pochybách.

 „Chci to udělat správně. Chci ji požádat o ruku. Miluji ji, a chtěl bych, aby se mnou byla šťastná. Aby oba..., byli se mnou šťastni," zašeptal, „ale mám strach..., že mne odmítne. Že nejsem dost dobrým adeptem pro manželství. Však, co ji můžu nabídnout?"

„Lásku? Důvěru?" odpověděl David, „bezpečí. Jistotu? Oddanost? Upřímnost? Naprostou víru v tvé slovo, které nikdy nevyjde naplano? Nikdo, není tak moc opravdoví, jako ty, Ethane."