Jennifer se zachumlala do deky a přitulila se k Ajce, která si automaticky lehla vedle ní.

 Zamračila se ke dveřím, za kterýma před chvílí, zmizel Ethan Dalton. Bylo to již skoro tři dny, co se nacházela v jeho srubu, ale nepokročila o moc více, než když sem přišla.

 Ihned po snídani, se oblékl, a i se svým psem, zmizel kdesi, v té hrozné bouři.

 Venku to vypadalo, jako kdyby měl přijít konec světa. Nikdy tolik sněhu neviděla. Zimomřivě si přitáhla deku až ke krku. 

Její jediné oblečení, se sušilo nad krbem, a vlastně i dost pochybovala o tom, že by v tom hrozném počasí, mohl Ethan, její batoh najít. 

Zoja měla pravdu. Její bratr, nebyl opravdu moc sdílný. A nevypadal zrovna moc nadšeně z toho, že se tu objevila. 

Už nyní litovala toho, že se k něčemu takovému, propůjčila. Představa, že s ním zde bude zavřená několik dní, nebo snad měsíců, ji děsila.

 Však byl nesnesitelný. Z jeho kamenné tváře, nedokázala vyčíst, jakoukoliv emoci. Mluvil stroze. Příkře a věcně, a již teď měla pocit, jakoby mu tu překážela. 

A ještě ke všemu, z něho byla tak nervózní, a to se jí nestávalo. Ale jeho blízká přítomnost a pohled na jeho dokonalé tělo, vyvolával v ní, neznámé pocity.

 Když se po několika hodinách probudila, zjistila, že je stále sama. Venku již se začínalo stmívat a vítr stále neutichal. 

Co když se mu něco stalo? Vyděšeně se zabalila do prostěradla a po jedné noze, doskákala k oknu.

 I když napínala oči, jak mohla, nic neviděla. V tom se rozletěly dveře.

Lekla se a vykřikla. Zapomněla na svou bolavou nohu a svalila se k zemi. 

„Kruci!" zavrčel Ethan. Shodil ze sebe bundu, která se skrývala pod nánosy sněhu, a přiskočil k ní.

 Vypískla, když se jí jeho studené ruce dotkly. 

„Jasně jsem vám řekl, že máte ležet." Procedil skrz zuby a zamračil se.

 Položil ji na postel a znovu se obrátil ke dveřím. Osušil Ronyho a po té, ze sebe scházel mokré oblečení. 

Jennifer se znovu přistihla, že si nedokáže poručit, a spustit z něho, svůj zrak.

 Natáhl si suché kalhoty a krátké tričko, které ovšem k její nelibosti, moc nezakrývalo z jeho mužné a vyrýsované hrudi.

 „Vy..., našel jste můj batoh?" zašeptala, když si všimla zmrzlého čehosi, u dveří. 

„To já ne. To Rony, já ho jen vykopal." Zavrčel znovu a opět dělal, jakoby byla vzduch.

 „Děkuji vám." Pípla. Nevěděla vlastně, jak s ním navázat rozhovor, aby se alespoň maličko, dostala pod tu jeho drsnou slupku. 

„Není zač." zavrčel znovu a přisedl k ní na postel. Sáhl pod deku a vzal do ruky její kotník. 

Již jen ten pouhý dotek jeho prstů, vyvolal v ní vzrušený pocit. Malinko ucukla, to ji ale nedovolil.

 „Musím vám ho převázat." Zamračil se.

I v něm, ten pouhý dotyk, znovu vyvolal zvýšený tep.

 „Máte..., máte tu koupelnu?" vykoktala Jennifer. Tušila, že by jí horká koupel, udělala dobře.

 Podíval se na ní tak nechápavě, až se zarazila. Znovu ten jeho znechucený pohled, kterým ji tak rozčiloval.

 „Tak..., tak promiňte. Já jen myslela..." nahlas polkla. Rázem se jí chtělo brečet, ale snažila se, na sobě nedat nic znát. 

Najednou ucítila jeho pohled na své tváři. Ještě stále držel její nohu, ale propaloval ji svým zeleným pohledem. 

„Něco, jako vana, se tu nachází, „zašeptal po chvíli, „ohřeju vám horkou vodu." 

Jen přikývla, ale nedokázala svůj zrak odpoutat, od toho jeho. 

Ještě chvíli, se na sebe dívali, a pak se náhle, jakoby se popálil, zvedl.