David Bancroft, se s Jennifer ještě několikrát zatočil v kole, dokud nedotančil, až na konec pomyslného parketu. 

„Nechtěně jsem zaslechl tvůj, a Zojin rozhovor, Jennifer," řekl, stále se pohupujíc do rytmu, „a musím říci, že Zoja má pravdu. Jestli čekáš, seržantovo dítě, měl by to vědět. A to dříve, nežli se to dozví, od někoho jiného."

 Jennifer se nervózně ošila. „Proč..., proč mi to říkáš." Nelíbilo se jí, že pro ni cizí muž, ji říká, co má dělat. 

David se ještě jednou otočil do kola a zastavil pod stíny borovic.

 Jennifer se otočila k parketu. Ethan s Leilou Potterovou, ještě tančili. Zamračila se.

 „Věř mi, že tohle, tě vůbec nemusí znepokojovat," řekl David, když si všiml jejího pohledu, „kdyby chtěl, mohl ji mít už dávno. Ona je jen jeho vojín." 

Náhle ze stínu stromu, vystoupili dva muži. 

„Jakoba Valtra už znáš," řekl David, překvapené Jennifer, „a toto je Robin Roland." Vysoký, svalnatý hromotluk, jí podal ruku, a změřil si ji zkoumavým pohledem.

 Všichni čtyři ji obstoupili, a Jennifer se náhle cítila nesvá.

„Když se na mě podíváš," usmál se nahlas Robin, „vážím možná o padesát kilo více, než seržant, a přesto je to on, kdo se mnou na laně na zádech, šplhal, jen proto, aby mi zachránil život."

  „Ale proč..." 

„Proč ti to říkáme?" skočil ji do řeči David, „protože nám na seržantovi záleží. My všichni, jak tu jsme, se také potýkali s posttraumatickým syndromem, a to jsme toho nezažili zdaleka tolik, co on." David Bancroft, se na chvíli odmlčel, a pak zakroužil ve Jenniferině obličeji.

„Miluješ Ethana?" Jennifer zalapala po dechu a zčervenala. 

„Nechápu proč..."

 „Proč si myslím, že by měl vědět, že čekáš jeho dítě? A proč se ptám, jestli ho miluješ? Je to prosté, protože víme, že on miluje tebe. Nasnadě, je ovšem otázka, zda ty, si ho zasloužíš!"

 Jennifer se otočila ve snaze odejít. Vůbec se jí nelíbilo, že tito čtyři muži, s ní diskutují o něčem, do čeho si myslela, že jim nic není. 

Ale David, jakoby ji četl myšlenky.

 „Nemáš pravdu, jestli si myslíš, že nám do toho nic není. Již navždy, jsme jedna rodina. Protože tam, kde jsme byli, přežijí jen ti nejsilnější. A jen tehdy, když si naprosto, a do posledního dechu věří. A tak, to zůstane navždy. Dokud budeme na živu." 

„Je to prosté, Jennifer," pokračoval Robin, když se David odmlčel, „buď ho miluješ, nebo ne. Není o čem přemýšlet. Diskutovat, nebo si klást otázky. A my, bychom to od tebe rádi slyšeli. Ostatně..., ta otázka je nasnadě, potom, co jsi udělala."

 Jennifer do široka otevřela oči. Rozbušilo se jí srdce. Ihned věděla, o čem mluví. Však i jí, to stále leželo v hlavě a trápila se tím. Nechtěla to udělat. Nechtěla se vyspat s Gregem Belordem. Najednou ji do očí vstoupili slzy.

 „Já..., nechtěla jsem to. Byla jsem hloupá. Mrzí mě to. Ale jak...to víte." Poslední slova zašeptala a schovala tvář do dlaní. 

„Řekl jsem ti, že víme o sobě vše. Snad zvyk a nutnost z války, která v nás zůstala. A zůstane na vždy." Odpověděl David a podal ubrečené Jennifer kapesník. 

„Jennifer, jestli je na světě, jen jeden, jediný člověk, za kterého bych byl ochoten dát ruku do ohně, tak to je Ethan. Ty ani nevíš, jak velké štěstí máš, že se do tebe zamiloval, protože on své rozhodnutí, nikdy nemění. Jednou se rozhodl tě milovat, a tak to bude, i kdybys ho tisíckrát ranila. My chceme ovšem vědět, že i on, je v dobrých rukou. A že i on, je milován tak, jak si opravdu zaslouží. A že si to zaslouží, o tom není pochyb. Protože on, je jediná posraná jistota v životě, kterou máš, a nikdy neztratíš." 

Jennifer se rozplakala na plno. Několik dlouhých vteřin, bylo ticho. A i když se najednou cítila, jak u inkvizičního soudu, pochopila, že mají pravdu. 

„Miluji ho. Opravdu, ho miluji. Musíte mi věřit." Vydechla konečně a utřela si nos.