Uběhli dva dny, od doby, co Ethan Jennifer přivezl zpět. Neměla s ním možnost mluvit. Vyhýbal se jí. Vracíval se pozdě v noci a odcházel nad ránem. 

Celou tu dobu, si Jennifer v hlavě přehrávala vše, co se v poslední době událo. Miluje Ethana, tím si již byla jistá. 

Ale její srdce se svíralo strachy, když si představila, že by ho mohla ztratit. Že by ji už nemiloval. A musela si přiznat, že by se mu nedivila.

 Všichni měli pravdu. Od Karmen Valtrové, po Zoju. Nezaslouží si ho.

 Do očí ji vstoupili slzy, když si vzpomněla na slova Karmen Valtrové. 

„Jestli lze se na někoho spolehnout, tak je to on. Jakob není jediný, komu zachránil život. Pomohl mnohým, a nyní, potřebuje pomoci on. Nevzdávejte to s ním! Prosím, vás o to. Snad proto, že vím, že je do vás zamilovaný. I on, zaslouží si, aby se konečně jednou někdo postaral o něj. Aby mu pomohl. Uvěřil v něj. Aby mu věřil. A jestli to nejste schopná podstoupit a pochopit..., pak si ho nezasloužíte!"

 Jennifer se při té vzpomínce, zhroutila na podlahu stáje a rozplakala se. Co kdy, pro něj udělala ona? 

Nebyly mu nikdy schopná říci ani pravdu. Svěřit se mu. Omluvit se. Nikdy mu neřekla, co k němu doopravdy cítí. 

A on přesto všechno, ji miloval. Věděla to. Pochopila to z každého jeho počinu, pohledu, ze všeho, co pro ni udělal.

I milování s ním, bylo něco výjimečného. S ním, se cítila opravdu, jako jediná žena na světě. Ani zde, nemyslel jen na své uspokojení. Spíše naopak. Jakoby ji uctíval. Jakoby uctíval každičký kousek, jejího těla. 

A Zoja měla pravdu, při první příležitosti, uteče. A už po druhé. Vzdá to. Nechá ho svému osudu. Kouká jenom na sebe, ne na to, jak se cítí on. 

A on, i přesto, že ji našel v tom pokoji nahou, i přesto, že ji Greg Belord znovu oblouznil, ji znovu odpustil. Nemohla tomu uvěřit. 

Sama sobě, se nedokázala podívat do očí, při představě, že se s Gregem vyspala. Je pravda, nebyla skoro při smyslech, ale udělala to. Nic, to nedokáže omluvit. Nic na světě.

 A ona, je přesto zde. V jeho domě. A i jí, bylo najednou jasné, že jen a jen, z jediného důvodu. Protože ji miluje. 

Jennifer se schoulila do klubíčka, a schovala hlavu mezi kolena. Nedokázala zastavit příval slz. Vůbec nevěděla, co má dělat. Ale byla najednou rozhodnuta udělat cokoliv, aby mu dokázala, že ho miluje. 

Zhluboka se nadechla. Opět, jak už po několikáté, asi třetí den v řadě, se jí udělalo špatně. Zakryla si ústa rukou, a vyběhla zadními vraty ven.

 „Všude tě hledám," ozval se za jejími zády, Zojin hlas, „stalo se ti něco?" vydechla, když ji viděla v předklonu zvracet. 

„Ne, to nic není. Musela jsem něco špatného sníst. Už kolikátý den, zvracím, a..." 

Zoja si ji změřila zkoumavým pohledem. Vůbec se jí nelíbila. Byla bledá a evidentně vyčerpaná.

 „Zojo..." vydechla Jennifer, když si utřela pusu, a podívala se na ní, uslzenýma očima, „musíš mi pomoct. Co mám dělat, aby mi Ethan odpustil?"

 „Kvůli tomu jsem vlastně zde," pronesla zamyšleně, „Ethanovy narozeniny se blíží. Za pár dní, pořádáme oslavu, ze které není sice nadšený, ale vzhledem k tomu, že přijedou i jeho muži z jednotky, se tomu nevyhne." Na moment se odmlčela. Znovu si Jennifer změřila a zatřásla nevěřícně hlavou. Jakoby ji něco napadlo. 

„Jak jsi na tom, Jennifer s periodou?" 

Jennifer překvapeně povytáhla obočí. Pak polkla, když pochopila.

 „S..., periodou? Já...," do široka rozšířila oči, „bože! Já..., já..., vlastně..., už dva měsíce, jsem to nedostala a..., ale..." Jakoby ji to konečně došlo.