Bylo to několik dní, než se Jennifer, zcela vzpamatovala. Bylo zcela evidentní, že ji Greg Belord nadopoval nějakým svinstvem, a trvalo několik dní, než se zcela zotavila.

 Ethan ji položil do postele, v jejím pokoji, ale jeho srdce bylo již tak bolavé, že to bylo tak vše, co od něj zatím mohla očekávat. 

Nikdy by nedopustil, aby se jí něco stalo, ale víc, jako kdyby už od ní nečekal. Jakoby se bál, že když ji znovu podlehne, uštědří mu další, dobře mířenou ránu, přímo do srdce.

 A to, v jaké situaci ji tam našel, tomu moc nepomohlo. Neřekl sice jediného slova, ale Zoja věděla, že ho představa, že se Belordovy prakticky den po té, co spolu promilovali celou noc, vzdala, trápila. 

„Děkuji. Ani si nezasloužím to, jak se o mě staráte, a jak jste mě přijali, a já..." ozvalo se na třetí den ráno, ode dveří kuchyně. 

Ve dveřích stála Jennifer se sklopenou hlavou, a evidentně se styděla. V očích měla slzy, a celá se třásla. 

„Nemusíš děkovat, Jennifer," usmála se Zoja a povzdechla si, „je to přeci samozřejmé. Jednou jsme tě přijali do naší rodiny, tak by sis konečně měla uvědomit, že už nejsi sama." 

„Já vím," zavzlykala Jennifer, a polkla slzu, „omlouvám se za všechno. Jsem vážně hloupá." 

„To jsi!" zamračila se Zoja, „vážně, Jennifer. Chováš se jako malá, nerozumná holčička. Při první příležitosti, hned utečeš bez vysvětlení! Uvědomuješ si vůbec, že kdyby Ethan nebyl takový, jaký je, nikdy by pro tebe nejel? A situace, v jaké jsme tě našli, nebyla také zrovna taková, aby ti padl okolo krku!" Byla na ní naštvaná. Věděla, že ji to trápí, ale někdo, již ji musel konečně říci pravdu.

 Ethan, na sobě nedával nic znát, ale bylo to den, ode dne horší, a ona, i matka, měli strach, aby znovu nespadl do té své netečnosti a beznaděje. 

„Přišla jsi sem, protože jsi byla rozhodnuta, přesvědčit Ethana o tom, že nejsi taková, jak to vypadá. Že ho miluješ. A on, i když jsi provedla, co jsi provedla, ti odpustil. A proč si sakra myslíš, že to udělal?! Proč byl ochoten zapomenout na to, že jsi ho zradila?! A proč byl sakra ochoten, pro tebe jet znovu a přivézt tě zpět, když slyšel tvůj rozhovor, který ho prakticky usvědčil v tom, že jsi si s ním celou dobu, jen hrála!? A proč tě sakra vůbec bral do svého domu, když den po tom, co se s ním pomiluješ, se vyspíš s někým, jako je Greg Belord!?" 

Zoja nedokázala ovládnout své emoce. Křičela na ni, ale Jennifer potřebovala konečně otevřít oči. Kdyby věděla, že to pomůže, dá-li ji pár facek, snad by to udělala. 

„Co ti jednou řekla Katrin Valtrová, je pravda! Nezasloužíš si ho, Jennifer! Nezasloužíš si, aby tě miloval, dokud ty, si konečně neuvědomíš, že život není jenom o tom brát, ale i dávat. Nemůžeš chtít všechno, a nedávat nic! Nemůžeš přijímat lásku, kterou nejsi ochotna vrátit." Zprudka vydechla, aby se uklidnila. 

A když se Jennifer zhroutila na jednu ze židlí a začala plakat na plno, povzdechla si. 

„Odpusť mi," zašeptala Jennifer, „ odpusťte mi. Já..., nechtěla jsem to takhle. Mrzí mě to. Mrzí mě všechno, jak se to semlelo."

 „Bože Jennifer! Máme tě rádi, ale konečně dospěj. A my nejsme ty, které bys měla prosit o odpuštění."

 „Já vím," špitla, „ já..., mám ale strach, Zojo. Mám strach, že mě už nemiluje. A představa, že jsem mu ublížila, mě nyní tak drtí, jako nic na světě," na moment se odmlčela a utřela si uslzenou tvář, „miluji, Ethana." Vydechla. Podívala se skoro zoufale do tváří oběma ženám.

 „Tak je načase, abys o něj bojovala. Abys mu konečně ukázala, že ho opravdu miluješ. A že se nemusí bát toho, se té lásce znovu otevřít. Protože Jennifer, on tě stále miluje. Lásku nemůžeš, jen tak vyhnat ze srdce. Můžeš ji jen uzamknout a bránit se ji, ze strachu z další rány, která by ho, už nadobro zlomila."