Ethan ten den, vůbec nepřišel na večeři. A další den, se to opakovalo znovu. 

Brzo ráno odjel, na druhý konec ranče a vracel se večer, když všichni spali.

 Zoja s jeho matkou, už o něj měli strach. A o Jennifer též. Moc dobře věděli, že je Ethan do Jennifer opravdu beznadějně zamilovaný. 

Poprvé v životě, se zamiloval, a nevěděl si s tím rady. A Jennifer, evidentně též. 

Bylo to zbožné přání Zojino a Margaretino, aby se Ethan zamiloval. Aby našel smysl života, který ztratil už dávno, uprostřed té hrůzy bojů války. Jenže se zamiloval zrovna do ženy, která samotná, si nevěděla rady sama se sebou. 

Však Jennifer byla jak neřízená střela. Chodící pohroma. A Ethanovy, už evidentně docházeli síly.

 Zoja se ovšem rozhodla, že to tak nenechá. Nedokázala si představit, že by Ethan znovu upadl do té letargie a beznaděje v jaké byl, když se vrátil z války. Trápil se. Trápil se, protože ji miloval.

 „Ethane," zašeptala Zoja do tmy kuchyně, když vstoupil dovnitř, „čekám na tebe." 

Byla již skoro půlnoc, a Zoja na něj čekala po tmě, protože tak doufala, že se jí nepokusí vyhnout.

 „Co chceš, Zojo." Zavrčel a zamračil se na ní.

 „Ty víš moc dobře, proč tu na tebe čekám. Takhle to dál nejde, Ethane. Mám o tebe strach..., a o Jennifer také." 

„O mě se bát nemusíš, a Jennifer si vybrala, Zojo. Je tedy vše jasné, a já můžu jít spát." 

Hnul se směrem ke dveřím. Ale ve výrazu jeho tváře, bylo tolik bolesti, jak už dlouho ne.

 „Sakra počkej, Ethane," vykřikla Zoja, „miluješ ji přeci ne?!" 

„Kruci! Jasně že ji miluji, Zojo!" podíval se na ní, skoro zoufale, „nikdy jsem si nemyslel, že někdy budu něco takového cítit, ale je to tak! Miluji ji k zbláznění. Šílím po ní, kruci, když to potřebuješ vědět! Ale nic to neznamená. Nic to neznamená pro ni, a s tím, nic neudělám. Celou dobu, si se mnou jen hrála. A já ji kruci odpustil. Odpustil jsem ji všechno. Odpustil bych ji snad cokoliv, aby mě milovala. Ale jak vidíš..." Unaveně svěsil ramena, a znovu se hnul k odchodu. 

„No..., tak máš možnost," zašeptala Zoja, „máš možnost, ji odpustit." 

Ethan se zastavil v pohybu, uprostřed dveří, zády k ní. 

„Ethane, mám o ni strach. Vím, že je Jennifer nevyzrálá a nezodpovědná. Lehkomyslná a nerozvážná, ale není to tak, jak to vypadá. Je to už dávno, co odešla z redakce a článek o tobě nedokončila. A věř, že v tom ani nehodlá pokračovat. Nebo snad myslíš, že ano?" vydechla směrem k jeho zádům. Po několika dlouhých vteřinách, se konečně otočil. 

„I když jsi slyšel, že to Gregovy Belordovy slíbila, zajímalo by mě, co říká tvoje srdce, Ethane."

 Zoufale si prohrábl rukou vlasy a povzdechl si.

 „Moje srdce," vydechl, „někdy mám pocit, že jsem ho nechal v té hrůze, když jsem viděl umírat kamarády, ze své jednotky. Když mi leželi v náručí, a jejich krev, jsem měl na svých rukou. Nedokázal jsem jim pomoci." Vypadal v tu chvíli tak zničeně a bezradně, až se Zoje vehnaly slzy do očí.

 „Jenže jsi dokázal pomoci tolika svým mužům, že se z tebe stala legenda, Ethane. Uvědomuješ si vůbec, že nelze spasit svět? I když jsi vzal vždy, na sebe veškerou odpovědnost a tíhu rozhodnutí, vždy to bylo správně. Podívej se na své muže, kteří tu stále jsou, a kterým ty, jsi zachránil život. I oni, by si přáli, aby jejich seržant, konečně došel pokoje, a odpustil si. Aby si připustil, že i on, je hoden toho, aby ho někdo miloval. Aby byl také šťasten." Dívala se mu do očí, a hodnou chvíli, ani jeden z nich, nic neříkal.

 „A teď je řada na tobě, Ethane," zašeptala, dívajíc se mu do očí, „odpusť sobě, protože vím, že Jennifer, jsi již odpustil dávno. Přinuť ji, se vrátit, Ethane. Prosím. A já ti slibuji, že udělám všechno, aby ti přiznala, že tě miluje. Protože vím, že to tak je."