Jennifer doklopýtala až k Césarovi. Ethan již byl opět zabrán do své práce. Zamračila se jeho směrem, ale nejraději by se neviděla. 

Proč se v jeho přítomnosti, vždy zachová jinak, než by sama chtěla? Měla na sebe takový vztek.

 Pak ji ale hlavou prolétl nápad. Mohla by se vykoupat. Odvázala Césara a obešla několik stromů, za kterými se skrývalo ono jezero. 

Zaváhala. Tak ráda, by se s Césarem plavila, ale jeho zákaz, ji ještě stále, zněl v uších. 

Pak pohodila vzdorovitě hlavou. Ale což. Však si jí skoro ani nevšiml. Je tak zabrán, do své práce, že jistě ani neví, že je tu.

 Odhodila tílko a šortky. Sundala Césarovi sedlo, a jen v kalhotkách a podprsence, mu vyskočila na hřbet. 

Pobídla ho do kroku. A když César pod svýma nohama ztratil oporu, a začal plavat, potopila se i ona, skoro po prsa. 

Vypískla. Nedokázala se ubránit tomu nadšení. Vzrušeně ho pobízela do kroku. Voda cákala na všechny strany. A ona byla šťastná. A mokrá, od hlavy až k patě. 

Když asi po půl hodině dovádění, vyvedla Césara na břeh, a seskočila, všimla si, že opodál stojí Ethan. Vykřikla překvapením. 

Vypadal naštvaně, až skoro rozzuřeně. Pomalu se k ní začal přibližovat, a Jennifer najednou dostala strach. 

„Pokud je mi známo, Jennifer. Zakázal jsem ti, plavit koně bez dohledu, jiné osoby!" zahromoval a zamračil se na ní. 

Měl pravdu. Ale co mu na to mohla říci? Vlastně ani nevěděla, proč to i přes jeho zákaz udělala. Snad proto, aby si jí všiml? Blbost, řekl ji druhý hlas v podvědomí, ten o něco vzdorovitější.

„Nic se mi nestalo! Vidíš, ne?! A pak..., myslela jsem, že ani nevíš, že jsem tu." Zamračila se na něj. 

Ethanovi se rozbušila žíla na čele. Vážně už si s ní nevěděl rady. Dokázal si představit, jak potrestat malé dítě, dát mu pár na zadek. Ale co měl dělat s ní? 

Však dělala všechno, přesně naopak. Dráždila ho tak, že se přestával kontrolovat. Jen během pár dnů, se dostala svou tvrdohlavostí a naprostou bezstarostností, dvakrát, v ohrožení života. I když byl na ní rozzlobený, a stranil se jí, nedokázal si představit, že by o ni přišel.

„Moc dobře vím, že jsi tu!" zavrčel a hnul se směrem k ní, „proč myslíš, Jennifer?!" 

„Protože si mě ani nevšímáš!" zašermovala mu prstem před obličejem, „tak v tom pokračuj, a nech mě být!" poslední slovo, již jen zašeptala, protože jeho oči, nebezpečně zajiskřily.

 Polkla a ustoupila krok dozadu. Ještě nikdy, ho neviděla tak moc vytočeného.

 „Co..., co chceš dělat?" vyhrkla a znovu ustoupila.

 „Co chci dělat? Bože, Jennifer! Po prvé v životě, si nevím rady. Po prvé v životě, vážně nevím, co dělat! Ale něco udělat musím, nebo z tebe zešílím!" Vykřikl a popadl ji do náručí. 

Přehodil si ji přes rameno, a když sebou zaházela, praštil ji přes zadeček.