„Co je Jennifer?" změřila si ji Zoja ustaraným pohledem. 

Bylo po obědě. Všichni si již šli po své práci. I Ethan. Jen co se najedl, vydal se opět na druhý konec jejich pozemku, spravovat spadlý plot. 

Trochu ho podezřívala i z toho, že vlastně utíkal, sám před sebou. Jakoby se bál, konfrontovat své srdce s tím, co cítí.

 A Jennifer, na tom byla podobně. Zamyšleně myla nádobí, a dívala se nepřítomně z okna.

 Když ji Ethan, před pár dny přivezl na statek, po té, co ho znovu neposlechla a málem zahynula v bažinách, poznala, že rezignoval. Jakoby již neměl dále více sil k tomu, čelit svým citům.

 „Nic." Popotáhla Jennifer a hřbetem ruky, si utřela slzu z tváře. 

„Hmm, to vidím. Tak mluv..., a pravdu, Jennifer." Usmála se na ní Zoja povzbudivě a přistoupila, až k ní.

 „Když..., když já nevím. Mám pocit, že..., že se na mě Ethan zlobí. Mám pocit, jako by se mi vzdaloval. Já..." Rozplakala se naplno. 

„A víš, že se mu ani nedivím?" zamračila se Zoja, „však děláš všechno proto, aby tomu tak bylo. Nedokážeš jednou, jedinkrát uposlechnout. Jennifer..., však se na sebe podívej. Jsi jak chodící pohroma. Divím se, že tě ještě nepřipoutal k posteli, a nezamkl v pokoji!" Jennifer popotáhla a vzdorovitě vystrčila bradu. 

Zoja si povzdychla. Vážně byla jak malá, neposlušná, a vzdorovitá holčička. Bylo to snad zapříčiněno tím, jak vyrůstala. Bez rodičů. Sama, a bez lásky, ale byl čas, aby konečně dospěla.

 Věděla, že Ethan spravuje plot, nedaleko jezera, kam chodili plavit koně. 

„Možná bys mu mohla odvést, láhev s vodou. Pospíchal tak, že si ji zde zapomněl, Jennifer," mrkla na ni, „spravuje plot za jezerem." Jennifer polkla, a zuřivě zakývala hlavou. 

Na nic víc už nečekala. Vyřítila se ze dveří, s úmyslem, se mu omluvit. Říct mu, že ji to mrzí. Že..., že...Co mu vlastně chtěla říci? Mávla rukou. Nyní, to bylo fuk. Přemýšlet, bude až potom.

 Osedlala Césara a vyrazila na cestu. Už z dáli, viděla Ethanova koně, přivázaného ke stromu.

 Přivázala Césara vedle něho a rozhlédla se kolem. Najednou ho spatřila.

 Byl oblečen jen do půl těla, v krátké kalhoty. Přistihla se při tom, že od něj nedokáže odtrhnout svůj zrak. 

Však byl tak dokonalý. Jeho tělo se lesklo potem a jeho svaly, jakoby při každém jeho pohybu, zahráli symfonii. 

Zvedl hlavu, když přistoupila blíž k němu a změřil si ji pohledem. Úplně se jí z jeho nádherného pohledu, podlomila kolena. 

„Já..., jen jsem...," nedokázala ze sebe najednou vyloudit, souvislou větu, „jen jsem ti přinesla vodu, Ethane." Dostala ze sebe, podávajíc mu láhev. 

Jeho oči zajiskřily, když ji vzal z jejích rukou. „Děkuji." Zabručel a zhluboka se napil.

 Jennifer se na něj dívala, jak hltavě pije, a když po té, zbytek vody, vylil na svou hlavu a voda mu začala stékat po tvářích a hrudi dolů, zhluboka se nadechla. 

Odhodil pramen mokrých vlasů ze své tváře a podíval se na ní. Její zorničky, byli rozšířené a ztěžka dýchala. 

„Ještě něco, Jennifer?" zašeptal opatrně. I on, poznal v její tváři rozpoložení, které cítila.

 „Já..., ne!" vyhrkla a nervózně se zahleděla do země, „tedy.., jen jsem chtěla. Vlastně..., to je vše." Vykoktala a otočila se k odchodu. Nohy se ji třásli tak, že měla co dělat, aby nezakopla.