„Co se děje, Ethane?" zeptala se Zoja, když večer, na verandě osaměli.

 Bylo to již několik dní, co se vrátili, a napětí mezi Jennifer a Ethanem, by se dalo krájet. 

Ethan dostál svému slovu, a nedovolil Jennifer nic, co ze svého hlediska, pokládal za nebezpečné. 

Jennifer sice pokaždé uraženě pohodila hlavou, ale na konec se podvolila. Ovšem to napětí mezi nimi, stále více gradovalo.

 Byli jako voda a oheň. Evidentně se mezi nimi něco stalo. Dalo by se říci, že si všichni, okolo nich, již všimli toho, že jsou do sebe zamilovaní. Jen oni sami, si mysleli, jak mistrně, to dokazují skrývat.

 Ethan si jen povzdechl a zoufale si prohrábl rukou vlasy. Za jiných okolností, by s ní nemluvil a uzavřel by se do sebe, ale poznala, že již je na pokraji, svých sil. 

„Nevím, Zojo. Jsem z ní zoufalý," zasténal „v jednu chvíli, si myslím, že je vše v pořádku, a v druhý okamžik, se všechno změní. Vůbec ji nerozumím."

Zoja si ho změřila vševědoucím pohledem, ale mlčela. Byla to jedna ze vzácných chvil, kdy chtěl být sdílný, tak to nechtěla pokazit. 

„Řekl jsem ji to, Zojo," podíval se na ní skoro zoufale, „řekl jsem ji, že ji miluji. A i já..., jsem měl pocit, že i ona," na moment se odmlčel, „milovali jsme se, a bylo to překrásné..., ale pak..."

 „Nech mě hádat," zašeptala Zoja, „potkala ve tvém srubu Leilu." 

Ethan překvapeně vykulil oči. Zoja jen pokrčila rameny.

„Volala mi," usmála se, „a myslím, že nám všem, až na tebe, je jasné, že žárlí."

 Ethan zavrtěl hlavou k odporu. „To je nesmysl, Zojo. Nemá přeci důvod. Nebral bych ji tam, kdybych s ní, něco měl. Potřebovala jen pomoci. Je to má přítelkyně. Můj vojín...já..." zarazil se, jako kdyby mu to teprve nyní, všechno došlo.

 „No, a to je přesně tvůj problém, Ethane. Co kdybys, alespoň jednou, myslel konečně na sebe? Pomáháš všem okolo, a sám se sebou, si nevíš rady." 

Stiskla jeho ruku a povzdechla si. Její bratr, byl zamilovaný, až po uši. Jeho tvrdá výchova ve vojenské škole, absence žen, v jeho životě, ho nenaučila se ženami jednat. 

Uměl jednat s muži. I ženy ve vojenském prostředí, vnímal jen, coby své vojíny, a když ho život postavil náhle před ten fakt, že se zamiloval, nevěděl, si s tím rady. 

Jeho upřímnost, bezelstnost a disciplínu, nedokázal každý ocenit. A i Jennifer, byla toho důkazem.

Zoja si byla jistá, že jejího bratra miluje, ovšem díky prostředí, ve kterém ona vyrůstala. Bez lásky a sama, byla nedůvěřivá a bála se lásku přijmout, i odevzdat. Bála se, že opět, zůstane sama.

 „Nevzdávej to, Ethane. Miluje tě, věř mi. Jen má také strach..., jako ty." 

„Strach?" zatřásl hlavou k odporu, „však bych pro ni, byl ochoten zemřít." Vydechl.

 „Možná bys ji měl konfrontovat, s jejími pocity. Přitlačit na ní. Nenechat ji vydechnout. Nebýt tak moc ohleduplný, k jejímu jednání. K jejímu odmítání. Však i ona, po tobě touží. Zkus si vzít to, co ona by ti tak ráda dala, a jen její hrdost a vzdor, ji v tom brání."