„Zač mi děkuješ?" usmála se Jennifer a znovu ho nepřítomně pohladila po vlasech.

 Nemohla si pomoci. Musela sama sobě přiznat, že se ještě nikdy nesetkala s někým takovým, jako byl on.

Pouhá jeho přítomnost, jí vháněla krev do tváří. Kdykoliv se na ní podíval, svýma pronikavě zelenýma očima, přestávala dýchat. 

Kdykoliv její zrak spočinul na jeho vypracovaném těle, a každý jeho sval, se při každém jeho pohybu pohnul, rozbušilo se jí srdce. 

Vlastně nepoznávala sama sebe. Zrovna jako teď. Nedokázala od něj, odtrhnout svůj zrak. A jeho pohled, raněného zvířete, rozněžnil její srdce. 

„Za to, že jsi se mnou," zašeptal, „nemusela bys být. Vím, že nejsem zrovna žádná výhra v loterii, Jennifer. Nikdy, tě zcela nemůžu obeznámit se svou minulostí. Jsou věci, které nikdy nikomu, nemůžu říci, vzhledem k slibu, vázaného na vojenské tajemství. Nikdy, z hlavy nevymažu všechnu tu hrůzu..., a tak se bojím..." podlomil se mu hlas. Jeho oči, zesklovatěli. Nahlas polkl, aby zahnal slzy. 

Jennifer přejela svými prsty, po jeho tváři. Zavřel oči, pod tím dotykem. Bylo znát, že pro něj již ten pouhý dotyk, znamená mnoho. 

„Bojím se, že po tobě nemůžu žádat tvou náklonnost. Bojím se, že si tě nezasloužím. Nezasloužím, si být šťastný. Vlastně ani nevím, zda mohu vůbec doufat v to, aby tak křehké a nevinné stvoření, jako jsi ty, na mě byť jen pohlédlo. Nezasloužím si nic z toho, po čem toužím, Jennifer."

„A po čem toužíš?" vydechla, aniž by spustila svou ruku, z jeho tváře. 

Smutný, bolestný a zatrpklý tón jeho hlasu, ji píchl u srdce. Měla takovou chuť, ho obejmout a ukonejšit jeho bolest. Vyvrátit mu všechny pochyby, které o sobě evidentně měl. 

„Po čem toužím?" zarmouceně zatřásl hlavou, „bylo by moc troufalé, to vyslovit." 

„A přeci..., prosím. Pokus se o to, Ethane." 

Zalapal po dechu. Bylo znát, že jeho srdce, se vzpírá jeho mysli. 

Jennifer mu znovu, jemně přejela prstem po líci. Zavřel oči a přikryl její ruku svou. Několikrát se zhluboka nadechl. 

„Prosím." Zašeptala ještě jednou. A když na ní znovu pohlédl, poznala, že rezignoval. 

„Přeji si jen jediné, abys dokázala, třeba jen maličko, milovat někoho takového, jako jsem já. Aby ses v mé přítomnosti, cítila tak, jak já, v tvé. A i když vím, že to je zhola nemožné..., tak moc bych si přál, aby tě touha, při pohledu na mě, dokázala rozehřát, Jennifer." 

Vzal její ruku ze své tváře a sevřel ji ve své dlani. Pak odvrátil svůj zrak, zabořil hlavu do polštáře a podíval se do stropu. 

Jennifer se zastavilo srdce. On stále vůbec nevěřil, že je vůbec hoden, jakékoliv lásky. Snad si ani neuvědomoval, jak moc, je pro ženy žádoucí. Jak nádherný, vlastně je. Jeho tělo, i jeho duše.

 „Nechci nic, Jennifer. Nemůžu po tobě žádat nic, co bych chtěl. Jen se každý večer modlím k bohu, a každý den vstávám s nadějí, že jsi ještě tu. Za to ti děkuji. Za každou chvíli, kterou jsi ochotná, mi dát. A až přijde čas...," podlomil se mu hlas, „že odejdeš. Příjmu to. Zamiloval jsem se do tebe, Jennifer, a i když vím, že je nemožné, aby ty jsi milovala mě, stejně ti za to děkuji. Přestože vím, že nic nedokáže omluvit mou opovážlivost, něco takového cítit."