„Jennifer. Zítra nás čeká dlouhá cesta. Vysvleč se, a pojď spát." Prohodil Ethan směrem k Jennifer, pomalu se svlékajíc. 

Stáhl si tričko a kalhoty, a na sobě si nechal jen své černé boxerky. 

Jennifer rozpačitě přešlápla, z nohy na nohu. Neubránila se postranního pohledu, jeho směrem. Nahlas polkla, když znovu spatřila jeho vypracované tělo. Nedokázala si pomoci. Byl tak dokonalý. 

„Jennifer?" ozval se znovu Ethanův hlas.

 Trhla sebou a zčervenala. Uvědomila si, že na něj nepřítomně dívá, a jeho výraz, ji vehnal červeň do tváří.

 „Já..., já nevím..." vykoktala. Představa jeho horkého těla, tak blízko jejího, jí rozbušila srdce.

 „Nemusíš se svlékat celá. Tričko a kalhotky si nech. Jen se prosím, vysvlékni, z toho oblečení." Povytáhl obočí a zamračil se na ní. 

Červeň v jejích tvářích. Její stydlivost, ho znovu dostávala do kolen. Vážně jí nerozuměl. Jednou ho skoro přinutí k tomu, aby se s ní miloval, a jindy by zase raději zmrzla, než aby s ním spala v jednom spacím pytli. 

„Jennifer. Svlékni se, prosím. Slibuji, že se tě ani nedotknu. Nemám žádných postranních úmyslů, nemusíš se bát." Promluvil konejšivě jejím směrem.

 A když konečně vztáhla ruce ke knoflíku svých kalhot, oddychl si. Neměl zrovna náladu, se s ní zrovna teď, dohadovat o tom, že není žádný sexuální maniak, číhající na svou oběť.

 Zalezl do tepla spacího pytle, a když k němu Jennifer opatrně vklouzla, zapnul zip, až ke krku.

 „Dobrou noc, Jennifer." Zabručel, když se k němu otočila zády.

Dal si ruce pod hlavu a zadíval se na kamenný strop jeskyně, osvětlený ohněm z ohniště. Praskající oheň, zvuky nočního lesa, ho pomalu ukolébávali k spánku. 

Trhl sebou, když zapraskal oheň. I z polospánku, slyšel každý šramot, kol něho.

 Znovu zavřel oči, a do jeho mysli, se ve snu, zas a znova, začali vkrádat děsivé noční můry.

 Sice jich pomalu ubývalo. Bývalo jich, již méně a méně, ale ještě stále, se jich nedokázal zcela zbavit. 

Ale když znovu přišli, ve snu znovu a znovu, prožíval hrůzy války. Bolest, strach a beznaděj. Budíval se zpocený a dezorientovaný. Zmatený, a zcela vysílený. 

Jennifer sebou trhla, když se Ethan zachrul. 

Dýchal zhluboka a celý se třásl. Vyděšeně se na něj otočila.

 „To místo, je podminované, Robine!" vykřikl, a divoce sebou zaházel, „zmiz tam odsud! Hned! Je to rozkaz!" 

Znovu sebou divoce zazmítal. Jennifer se vyděšeně podívala, do jeho spící tváře. Byla mokrá, jako by zrovna vylezl z vody. 

„Musíme nahoru. Nemáme jinou možnost. Nepřátelská jednotka, nás zcela odřízla od únikové cesty!" křičel, a divoce zamával rukama. 

„Ethane." Zašeptala Jennifer a opatrně ho pohladila po vlasech.

 Konečně jí došlo, co se tu děje. Jeho noční můry, o kterých mluvila Zoja, s Margaret, mu zřejmě nedali spát. 

„Ethane. Jsem tady..., Ethane." Šeptala, a do očí se jí drali slzy.

 Bylo jí ho tak líto. Dýchal zhluboka, jako kdyby běžel. Třásl se, a sotva popadal dech.

 „Jsem tady..." šeptala stále a hladila ho po tváři, „vzbuď se, Ethane. Jsem s tebou." 

Najednou se zhluboka nadechl a otevřel oči. Vypadal zmateně. Překvapeně se díval do její tváře, a pak zprudka vydechl. 

„Jsem tu..., již je to v pořádku." Pohladila ho třesoucími prsty, po mokrém obličeji.

 Zamrkal a zavřel oči. Když je po té otevřel, v jeho očích byla bolest a omluva zároveň. 

„Promiň, Jennifer. Nechtěl jsem..., nechtěl jsem tě vyděsit." Zašeptal.

„Nevyděsil jsi mě. Jen jsem se o tebe bála." Řekla zcela upřímně. A byla to pravda. Měla o něj najednou takový strach. 

Jeho černé vlasy, se mu lepily na čelo. Obličej i hruď, se mu leskla potem a jeho zelené oči, se na ní dívali tak, že se nedokázala ovládnout a sklonila se k jeho ústům. Políbila ho na rty. 

„Děkuji." Vydechl a překvapeně zamrkal.