„Seržante." zasalutoval Jakob Ethanovi, když se před domem loučili.

 Ethan mu odpověděl, stejným pohybem své napjaté pravé paže, přiložením ke svému spánku.

 Jakob tak vzdával úctu, svému nadřízenému. A člověku, kterého si nesmírně vážil. 

Již nebyl mariňák, ale v srdci, jím bude stále. Nikdy nedokáže vymazat většinu svého života, ze své hlavy.

 I on to věděl. A měl štěstí, že našel Karmen, ženu, která ho miluje. Chápe. Podporuje a bezmezně mu důvěřuje. Bez ní, by svůj návrat do civilního života, těžko zvládl. A to za sebou neměl tak tvrdý výcvik, jako Ethan. Ani tolik válečných misí, jako on. 

Tak moc, by mu přál, aby byl šťastný. Zasloužil si to. A jestli byla nějaká možnost, jak mu pomoci, udělá cokoliv. Však mu to dlužil. Dlužil mu mnohem více. 

Musel přiznat, že Zojin plán, se mu docela zamlouval. Chtěla, aby Ethan vzal Jennifer někam, kde bude odkázána jen na něj. Vystavil ji extrémní situaci, a přinutil ji, čelit svým pocitům.

 Nebyl to špatný nápad. Po té, co Jennifer poznal, usoudil sám, že by potřebovala, trochu dostat za vyučenou. Trošku mu svým chováním, někdy připadala, jako malá, rozmazlená a nevyzrálá holčička. 

Ale jestli ji Ethan miluje, a může mu jakkoliv pomoci, udělá to. 

Jakob Valtr, Robin Roland, David Bancroft. Tři muži, s Ethanovi jednotky, kterým zachránil život. Všichni tři, již váleční veteráni.

 I oni, měli velké problémy, s návratem do civilního života, i proto, se pravidelně scházeli. Pořádali společné výlety. Navštěvovali se a vzájemně se podporovali. Vždy, se k tomu snažily přemluvit i Ethana, ale ten vždy odmítl.

 Nyní ale odmítnout nemohl. Blížily se Ethanovi narozeniny, a Zoja byla rozhodnuta, a přes protesty svého bratra, uskutečnit takovou menší oslavu. Oslava byla naplánována přesně za měsíc a půl. 

 „Tak se uvidíme brzy, Ethane, „ objal ho Jakob a poplácal ho po rameni, „Robin s Davidem se nemůžou dočkat. A naše ženy též," odmlčel se a zvážněl, „všichni, bychom tě rádi, viděli šťastného, Ethane." 

Ethan ještě nějaký čas stál, a díval se za odjíždějícím autem. Potom se obrátil ke dveřím. 

Srdce se mu rozbušilo. Nesložitější část, čekala ho nyní. Přesvědčit Jennifer, aby s ním absolvovala cestu, k hrobu jeho otce. 

Jeho hrob, nacházel se vysoko v horách. Mnohem výše, než se nacházela jeho chata. Bylo to místo, které si zamiloval, a proto také si přál, být tam pohřben. 

Cesta byla nebezpečná. Tři dny, pěší chůze. Z Jennifer, mu to bude jistě trvat o mnoho déle, ale souhlasil s bláznivým nápadem své sestry. 

Již nyní toho ale litoval. A vlastně měl na sebe i vztek, protože si uvědomil, že jistě začíná měknout. Ještě před půl rokem, by ho nikdo, a žádným způsobem, nedokázal přemluvit, k něčemu takovému. 

Vstoupil do kuchyně. Tři páry očí, se otočily jeho směrem. 

Naštvaný Jenniferin pohled, ho utvrdil v tom, že ji matka se Zojou, již obeznámily s jejich přáním. 

Nemohla odmítnout. Zvlášť, když ji o něco takového prosila Margaret. Prosila ji o to, aby doprovodila Ethana, k hrobu jejího muže.  A Ethanovi narozeniny, byli dobrou záminkou, té návštěvy.

 „Tak fajn. Zabalím ti batoh Jennifer." Řekl Ethan, a snažil se o co nejvíce, nezúčastněný tón.

 „Myslím, že to zvládnu sama, Ethane." Zamračila se na něj.

 „O tom pochybuji, Jennifer. Víš vůbec, co je zapotřebí na nejméně čtrnáctidenní cestu?"

 Jennifer vytřeštila oči a zalapala po dechu. Z výrazu její tváře, bylo znát, že zrovna nesdílí nadšení, z té představy. 

„Zvládnu to. Neměj strach. Nejsem malá holka!" Vyprskla na něj a dala si ruce v bok. Vzdorovitě pohodila hlavou.

 „No jak chceš, Jennifer." Povzdechl si, a pevně semkl čelisti.

 Bylo mu jasné, že to nebude lehká cesta. Možná těžší, než kterákoliv před tím.