Ethan se otočil ke dveřím. Ve tváři měl zoufalý výraz zvířete, zahnaného do kouta. 

 Tentokrát, mu ale Zoja, nedovolila odejít. 

V jednání se ženami, byl jak bezbranné dítě, a kdo jiný, by mu měl pomoci? Cítila, že tentokrát, by přes své rozpoložení, mohl být ochoten jí naslouchat.

Kdykoliv jindy, by obrátila rozhovor jejím směrem, ihned by zmizel. Ale od té doby, co byla zde, si byla již jistá, že je do ní bezhlavě zamilovaný. Jen prostě potřeboval pomoc.

 Vlastně se vůbec nedivila, že jednání se slabším pohlavím, mu bylo cizí. Však od útlého dětství, pohyboval se jen prakticky mezi muži. Ve vojenském prostředí.

 Disciplína. Kázeň. Poslušnost. Hodinu, po hodině, nalinkovaný život. Oddanost své práci. Svým kamarádům. 

Po vstupu na vojenské mise, i veliká zodpovědnost vůči svým mužům. To všechno z něj udělalo, tvrdého muže. 

 Na lásku, nebyl čas. Nebyla možnost, a ani chuť, se zamilovat. 

Mýval ženy, ty však pouze, pro potěchu těla. Spíše z nutnosti, ve kterých mariňáci snažili se zbavit své sexuální frustrace. Vždy, bylo plno žen, které jim to rády, a dobrovolně dopřáli. 

Nyní však to bylo jiné. Ztrácel kontrolu, nad svým myšlením. Jennifer, úplně překopala, jeho život. Jeho zaběhnuté stereotypy. 

Bourala hradbu, kterou si okolo sebe vybudoval, aby dokázal zvládnout život, když se vrátil z války. Najednou cítil, že samota, která mu vyhovovala, není tak opojná, jak si myslel. Byl rád, v její přítomnosti, i když se tomu tak bránil. 

„Miluješ ji?" vyhrkla Zoja.

 Ethan se zarazil. Stál zrovna u dveří, zády k ní, a chvíli to i vypadalo, že váhá, že odejde, ale vzápětí se otočil. Nedokázal již bojovat s tím, co cítí. Svěsil ramena a povzdechl si. 

„Já...," prohrábl si zoufale rukou vlasy, „bože, ano. Miluji ji." Vydechl, a najednou to vypadalo, že se mu ulevilo. Jakoby s tím přiznáním, spadl mu kámen ze srdce. 

„Já jen..., je to tak složité. Vůbec jí nerozumím. Někdy mám chuť, ji naplácat na zadek a jindy konejšit ve svém náručí. Je tak tvrdohlavá. Tak nezodpovědná, tak..." Na moment zavřel oči, a zprudka vydechl. 

Zrovna teď, měl chuť, ji zamknout v pokoji a přivázat k posteli. Strach, který cítil, když ji včera hledal, nechtěl už nikdy zažít. 

A pak to její myšlení. Absolutně obrátí jejich rozhovor tak, že se najednou cítí, jak největší ničema. 

Přeci mluví jasně. Řekne jí, že se jí na ženách líbí větší zadečky. Však, i ten její, ho rozpaloval tak, že šílel, a najednou se cítí jak největší zločinec. 

„Vůbec nevím, co mám dělat, Zojo. Šílím z ní. Absolutně, se přestávám ovládat. Naprosto nad sebou ztrácím kontrolu." 

Zojo se soucitně usmála a objala ho. Cítila, že to potřebuje. Chtěla mu pomoci. 

Věděla, že s Jennifer, to není zrovna jednoduché, ale milují se. Milují jeden druhého, tak přeci musí být možnost, jak konečně rozetnout, onen gordický uzel. 

Pak ji napadla spásná myšlenka.

 „Co kdybys jí vzal někam, kde bude zcela závislá na tvé pomoci? Někam, kde bude zcela odkázána, na tebe? Třeba si pak uvědomí, jak moc, tě potřebuje. Když si nabije nos a uvidí, že její tvrdohlavost, ji v té situaci nebude nic platná..., třeba konečně zkrotne, a podvolí se. Třeba konečně pochopí, jak moc, tě miluje a potřebuje."