Kdy se Ethan vrátil, přinesl podnos plný jídla. Teplý čaj, smažené vejce se slaninou, toasty a pár koblih.

 „Tohle všechno?" zaprotestovala Jennifer, když se opřela o pelest postele, a Ethan položil tác do jejího klína. 

„Samozřejmě. Potřebuješ jíst." Zavrčel a přisedl k ní. Již když přijela, všiml si, jak je hubená. 

„Ale tohle všechno, já nesním." Zaprotestovala. 

„To víš, že sníš, Jennifer. Dohlédnu na to. Dokážu být hodně přesvědčivý."

Hodila na něj naštvaný pohled, ale zřejmě usoudila, že jí nic jiného nezbývá. Bez dalších protestů, se pomalu pustila do jídla. Opravdu z něho měla pocit, že by jí byl k tomu ochoten, donutit i násilím. 

„Jsi hrozně hubená." Zabrblal pod vousy a spokojeně sledoval, jak se Jennifer najednou s chutí, pustila do jídla. 

„To není pravda. Měla jsem moc velký zadek." Vypadlo z ní, dřív, než si to uvědomila. Málem se zakuckala. Polkla sousto a zčervenala. 

„Líbil se mi," ve tváři mu zacukalo, „mám rád, trošku větší zadečky."

 „Takže teď, již se ti nelíbím?" zašklebila se na něj.

„Samozřejmě, že ano. Jsi krásná. " polkl a zamračil se. 

Směr rozhovoru, se mu vůbec nezamlouval. Byla přeci nádherná. Před tím, i teď. Jen ji chtěl říci, že i ten, podle jejího mínění, větší zadeček, se mu líbil. A byla to pravda. Moc, se mu líbil.

 „Takže jsem měla..., velký zadek." Zamračila se na něj.

 Ethan si zoufale prohrábl rukou vlasy. Měl pocit, že vůbec ženám nerozumí. 

„No..., byl..., byl nádherný, Jennifer," vykoktal, „tedy..., chci říci, že i když byl trochu větší, moc se mi to líbilo. Jen teď říkám, že jsi moc hubená..." zamračil se. 

Cítil se v koncích. Mračila se na něj a evidentně mu nerozuměla. A on jí. Nechápal, jak si mohla myslet, něco takového. 

Však byl opravdu krásný. Ona je krásná. Připadal si, jak zahnaný do kouta. 

„Takže teď, se ti nelíbím." Vedla si stále svou. 

Zhluboka se nadechl. Žíla na čele, se mu divoce rozbušila. Čemu kruci, nerozumí? Však mluví pravdu. Opravdu se mu líbil.  

„Jen říkám, Jennifer, že bys měla víc jíst. Když ses vrátila, hned jsem si všiml, jak jsi hubená, a to se mi nelíbí." Zkusil to znovu.

 Díval se na ni a pomalu artikuloval, tak, jakoby si myslel, že pak snad konečně pochopí, co tím myslí. Ale výraz její tváře, ho utvrdil o opaku.

 Dojedla poslední kousek a zamračila se na něj. Přikryla se až po bradu a vzdorovitě pohodila hlavou. 

Ethan k ní vztáhl ruku, ale hned ji zase spustil zpět. Vzal tác, a vykročil ke dveřím. 

„Mám hodně práce. Vrátím se, a přinesu ti oběd, Jennifer. Předpokládám, že jsi pochopila, že se z té postele, ani nehneš."

 Znovu pohodila hlavou.

 Semkl ústa do úzké škvírky a vyběhl ze dveří. Vůbec nechápal, co se vlastně stalo. Proč je s ženami, všechno ta složité? 

Přeci je jasné, že se mu líbí. Přeci na ní nedokáže přestat myslet. Na její křehké tělo, ve svém náručí. 

Mrzutě praštil tácem v kuchyni do dřezu. 

„Co se stalo, Ethane?" Změřila si Zoja, pohledem svého bratra. 

„Já..., já nevím..., jen jsem Jennifer řekl, že je moc hubená, a že musí více jíst," zamračil se a prohrábl si rukou vlasy, „že mám rád, když má žena větší zadeček, a tak se mi líbilo, když ona..."

 Zoja propukla v hlasitý smích. 

Její bratr, byl muž, ze kterého šel respekt. Čišela z něj rozvaha a síla. Jestli byl někdo, na koho dalo se spolehnout. Kdo by si v každé situaci dokázal poradit. Kdo by dokázal ochránit. Se kterým se cítit v bezpečí,  tak to byl on. 

Ale ženám, opravdu, vůbec nerozuměl. S nimi, byl tak bezbranný, bezmocný, a tak ztracený.