Jennifer se zabrala do práce. Alespoň tak měla pocit, že dokáže na chvíli nemyslet na to, do jak trapné situace, se dostala. 

Pohled Karmen Valtrové, když jí řekla, že si ho nezaslouží, stále viděla před sebou. A představa, že by se zrovna teď, chtěla vidět s Ethanem, se jí také moc nelíbila. Styděla se.

 Žárlí? Žárlí, určitě, a on to jistě poznal.

 „Kruci!" zaklela a ještě více, se opřela do lopaty. 

Vyčistila již všechny kotce. Nanosila podestýlku, ale do domu, tam kde byl Ethan, s tou ženou a jeho přítelem, se jí nechtělo. Karmen si jistě nenechala obsah jejich rozhovoru pro sebe.

 Osedlala Césara, a vyrazila k lesu. Vítr ve vlasech a studený vzduch, jí pročistil hlavu.

 Úplně zapomněla na čas. Dorazila až k jezeru a seskočila z koně. 

Byla si jistá, že tam alespoň nenarazí, ani na jednoho z nich. 

„Dnes, se vykoupu sama, Césare." Přivázala ho ke stromu, scházela ze sebe oblečení a skočila do studené vody. 

Smyla ze sebe prach a špínu ze stájí a po té, se slastně položila na hladinu.

 Nevěděla ani, kolik času uteklo. Ani si nevšimla, že se pomalu, začalo stmívat. Najednou zaslechla koňské zaržání, a druhé mu odpovědělo.

 Ustrašeně se rozhlédla kolem. Doplavala na druhý břeh, a schovala se pod skalou, svažující se k vodě.

 Dva jezdci zastavily na břehu řeky. Srdce se jí roztlouklo jako na poplach, když si všimla, že je to Ethan, s Jakobem. 

A Ethan nevypadal zrovna, že by jí za její počínání, chtěl pochválit. A byla to pravda. 

Když Jennifer nepřišla k večeři, vydal se jí s Jakobem hledat. Již byla skoro tma, a tak uháněli se svými koňmi, jako o závod. 

A když spatřil Césara přivázaného u stromu, a na břehu jen hromádku oblečení, rozbušilo se mu srdce.

 Takový strach, ještě nikdy nepocítil. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Najednou ho cítil až v krku. 

Představa, že by se jí něco stalo, ho přímo děsila. Ani tam, odkud přišel, se mu nestalo, aby ho to tak moc semlelo.

 Tam věděl, že se může spolehnout na sebe a na své muže, a strach, nebyl povolen. Nemohl být. Ale tady? 

Měl pocit, že s Jennifer, jde všechno úplně jinak, než jak by chtěl. Šílel z ní. Z její přítomnosti. Dokázala ho rozhodit tak, že se úplně přestal ovládat.

 Její nerozvážnost a naprostá bezstarostnost, hraničící s naivitou, ho dostávala do stavů zoufalosti. 

Někdy měl nutkání, přivázat si jí k noze, jen aby měl jistotu, že zase nesvede nějakou hloupost, a něco se jí nestane. 

Prohledal již každý kout v okolí a zastavil se na břehu.

 „Mám strach, Jakobe." Zašeptal směrem ke svému příteli.

 „Určitě bude v pořádku, Ethane." Položil mu ruku na rameno. Ještě nikdy neviděl svého seržanta, v takovém stavu.

 Ethan si zoufale prohrábl vlasy a zadíval se na druhý břeh.

 „Myslím..., myslím, že jsem se zamiloval, Jakobe." Vydechl a zatřásl hlavou, jakoby tu myšlenku, chtěl vyvrátit sám sobě.

 „Já vím, seržante," mrkl na něj, „měl jsem stejný problém," praštil se do své protézy na noze, „ Karmen, mě i přes tohle miluje. A já jsem šťastný. Díky tobě. Tak si to také dovol. Dovol si se zamilovat." Poplácal ho po rameni. 

Najednou Ethan zahlédl cosi na druhém břehu. Zaostřil. 

„Kruci." Procedil skrz zuby. Stáhl tričko a boty a skočil do vody.