Jennifer se probudila a otevřela oči.

 V první chvíli, si vůbec neuvědomila, kde se nachází. Překvapeně se rozhlédla kolem. Byla v Ethanově pokoji? Chytla se za hlavu. 

„Kruci!" ta bolest, byla příšerná. 

Pak si všimla kbelíku u postele. Rozšířily se jí oči. Byla tak opilá, že se o ni musel postarat? Najednou se tak moc styděla.

 Odhrnula deku, a všimla si, že je nahá. Na nočním stolku ležel ještě mokrý hadr, kterým jí utíral čelo a tvář. Šálek s čajem. Několik aspirinů, vonící hrnek kafe, a vedle postele, byla vzorně připravená a poskládaná hromádka, jejích šatů. 

Té, které jí svlékl, i té, které ji připravil na sebe. Tričko, šortky, kalhotky, i podprsenka.

 Nervózně se ošila. Co že mu to vlastně včera řekla? Neměla vůbec ponětí, co se včera událo. Naházela na sebe oblečení a opatrně vykoukla ze dveří. Bylo jistě, již hodně po poledni. 

„Tak konečně ses vyspala?" usmála se Zoja, když se Jennifer plížila, podél kuchyně, „Ethan přísně zakázal, abychom tě budily." Mrkla na ní. 

Jennifer nervózně sklopila oči. Bylo jí tak trapně. 

„Co..., co se včera stalo, Zojo? Cítím se tak trapně. Nevyváděla jsem moc?" 

„Nemusíš. Ethan se postaral. Jen ses trochu pozvracela a..." Jennifer zalapala po dechu.

 Nechtěla to slyšet. Už tak, měla chuť, zahrabat se pod zem. Vyběhla ze dveří. 

Venku právě zastavilo auto a vysoká blondýna, vzala malé dítě, ze sedačky na zadním sedadle. Vykročila proti ní a zavolala na Jennifer.

 „Promiňte. Rádi bychom mluvili, s Ethanem Daltonem," usmála se na překvapenou Jennifer, „musí poznat malého Ethana." Zářivě se usmála, na malé dítě, ve svém náručí.

 „Malého Ethana?" vykoktala Jennifer. 

Najednou se jí udělalo špatně. Znovu se jí chtělo zvracet. Zatřásla hlavou k odporu. Nemohla tomu uvěřit. On má dítě? Rozeběhla se směrem ke stájím.

„Jennifer, jsi v pořádku?" zamračil se Ethan, když do něj skoro vrazila. 

„V pořádku?!" vyprskla, „nejsem v pořádku! Nejsem vůbec v pořádku!" křičela, jak smyslů zbavená, „běž..., běž si za ní. Mě je úplně fuk, že máš dítě! Seš mi totiž úplně ukradený!" z očí, se jí spustily slzy. Žárlila tak moc, že to nedokázala skrýt. 

„Dítě?" vykulil oči Ethan, a udiveně se na ní podíval. Vztáhl k ní ruku a zatřásl hlavou. „Asi..., asi bys měla ještě zůstat v posteli, Jennifer." Zamračil se na ní.

 „Phe! Nejsem opilá, jestli myslíš tohle. Támhle je důkaz!" otočila se a ukázala na ženu, jdoucí, jejich směrem, „támhle ji máš! Tak si za ní běž! Je mi..., je mi to jedno!" rozbrečela se na plno a skryla svou tvář do dlaní.

Ethan vzhlédl a na tváři se mu objevil úsměv poznání. Jennifer si však jeho radost, vysvětlila po svém. Otočila se a utekla do stáje.

 Nevšimla si již toho, že se otevřely druhé dveře od auta, a vystoupil muž, asi v Ethanově věku.

 Pomalu se rozešel směrem k němu. Na tváři, měl dojatý a radostný výraz. A i přes svůj handicap, v podobě protézy na noze, se pohyboval důstojně, a bez problémů.