Ethan zalapal po dechu a zamrkal. Zdá se mu to? Nebo se snad již dočista pomátl. 

Však nedokázal myslet posledních půl roku na nic jiného, jak na ní. Nedokázal na ni zapomenout, ač se o to snažil sebevíc. Usídlila se mu v hlavě, a přes veškerou svou snahu, ji odtud nedokázal vypudit. 

Byl si moc dobře vědom toho, že se zamiloval. I když tento cit, poznal poprvé v životě, byl si jist. Ale doufal, že sejde z očí... 

„Jennifer." vydechl, když přistoupil až ke stolu.

 Lehce se na něj usmála, sklopila zrak a zčervenala. Na čele se mu rozbušila žíla, jak se mu prudce zvýšil tep. Zase ta její stydlivá nevinnost, která ho dostávala do kolen.

 Usadil se do čela stolu. Na jediné prázdné místo, a zrovna vedle ní. 

„Vy se znáte?" prohodil Peter, jakoby nic. Asi jako jediný, si nevšiml napětí, které sálalo z obou dvou. 

Ethan se zamračil do talíře. Nedokázal pochopit, kde se tady vzala. A proč? 

Bylo přeci jasné, že vše, co se mezi nimi odehrálo, byla lež. On stále nemohl zapomenout na pocit, když se spolu milovali. Ještě stále cítil její chuť na jazyku a slyšel její toužebné vzdechy. Ale byl přesvědčen, že z její strany, byla to pouze vypočítavost. Hra. Nevyvrátila mu to. Ani se mu to nesnažila jakkoliv vysvětlit. Bolest, kterou cítil, ne a ne, polevit.

 „Domluvili jsme se s Jennifer, že si někdy zajedeme do města zatančit." Pokračoval Peter, ve svém monologu. Ale vypadalo to, že ho ani jeden nevnímá.

Ethan upřeně zíral do svého talíře, a pokoušel se strávit tu skutečnost, že je tu. Trn žárlivosti, píchl ho u srdce. Moc dobře si všiml, když vstoupil na terasu, Peterovi ruky, na její dlani.

 „No..., vidím, že neztrácíš čas, Jennifer." Procedil mezi zuby a konečně se jí podíval do očí.

 „Ethane..., já..." vysoukala ze sebe Jennifer. 

Zahlédl v jejích očích slzy. Najednou dostal strach, že se jeho obrana, sesype, jako domeček z karet. 

Znal Petera. Věděl, že je to neúnavný sukničkář. Však až po jeho důrazném zásahu, dal Zoje pokoj. A nyní si zřejmě, vyhlédl další oběť. 

Byl si vědom i tím, že z její strany, to jistě bylo nevinné, ale bylo snazší, pro něj věřit v opak.

 Ale hlavně poprvé v životě, neskutečně žárlil. Tak moc, že se mu srdce rozbušilo, jako o závod.

 Vlastně tomu nerozuměl. A nerozuměl citům, které se v něm odehrávají. Vše, se mu zdálo být tak složité. 

Od svých dvanácti let, byl zvyklí, plnit rozkazy. Bylo to jednoduché. Nebylo místo na diskusi. Přemýšlení. 

A když vstoupil do válečných misí, všechno se ještě několikráte znásobilo. Jen disciplína, čistá hlava a absolutní poslušnost a kázeň, mohla je udržet při životě.

Láska, bylo cizí slovo. A zamilovat se, nebylo možné. Jakékoliv omámení smyslů, mohlo znamenat jejich nepozornost a jistou smrt. 

A nyní, měl najednou pocit, že není pánem, nad svými emocemi. Bál se toho. Děsilo ho to, a zcela vyvádělo z rovnováhy. 

„Mám..., mám ještě hodně práce." Vyhrkl najednou. 

Odstrčil se od stolu, až židle spadla na zem a vyběhl z terasy, mezi stáje.