Jennifer se zhluboka nadechla. Její srdce tlouklo, jako zběsilé, když projížděla podél luk plných ovcí, a ohrad s koňmi. 

Když pak projela bránou a zabočila podél hospodářských stavení k domu, měla pocit, že se o ni již pokoušejí mdloby.

 Byl to přesně týden, od doby, kdy ji Zoja navštívila v Black Forestu, a přesvědčila jí, aby se k nim přestěhovala. A ona celý týden myslela jen na to, jaká asi bude jeho reakce, až ji uvidí.

 Zastavila před domem a zaváhala. Ajka ale asi dobře poznala kde je, protože najednou byla jak u vytržení. Kňučela a dobývala se ven. 

Otevřela ji dveře, a najednou jí byl jasný, ten důvod, proč tak vyváděla. Zpoza stavení, se vynořil Rony. 

Jennifer se roztřásly kolena. Najednou dostala strach. Jeho pes je tu, tak nebude daleko.

 „Jennifer," ozvalo se najednou, když se rozletěli dveře, „již jsme měli strach, že sis to rozmyslela." Zoja ji radostně objala.

 „Kdo..., kdo my?" vykoktala Jennifer. 

„No přeci my dvě," usmála se Margaret a políbila jí, „bože holčičko, ty jsi tak pohublá," zamračila se na ní, „pojď dovnitř. Tvé kufry, obstaráme potom." 

Dostrkali ji dovnitř domu a usadily ke stolu v kuchyni. Na sporáku bublalo několik hrnců a celá místnost voněla po pečeném hovězím. 

Jennifer se překvapeně podívala na množství brambor, ve velkém hrnci. 

„Ach ták," usmála se Margaret, „přes sezónu, zaměstnáváme několik pomocníků. Je potřeba obstarat ovce, i koně. Nasušit seno na zimu a nakonec ovce ostříhat. Bílé, nízké budovy, které jsi míjela po cestě, jsou čeledníky, tam bydlí, ale večeři, obstaráváme my." 

Přistrčila před Jennifer hrnek s kávou a soucitně se usmála.

 „Nemusíš mít obavy. Greta, naše kuchařka, je nemocná. Vrátí se snad za týden, dva. Tak do té doby..." pokrčila rameny. 

„Chtěla..., chtěla jsem vám poděkovat. Za to, že jste mne přijmuly a..." zašeptala Jennifer.

 Co chvíli, její pohled zamířil k oknu. Kdykoliv spatřila nějakou mužskou postavu, zastavilo se jí srdce.

 „Ethan je na dolních pastvinách. Spravuje spadlý plot, Jennifer," usmála se Margaret, a změřila si jí pohledem, „jsem ráda, že jsi tu." Řekla po několika dlouhých vteřinách. Posadila se naproti ní, a zadívala se jí do očí. 

„Zoja říkala, že Ethana miluješ, Jennifer?" povytáhla obočí.

 A Jennifer jen rozpačitě přikývla. Úsměv, na Margaretině tváři, vypovídal o značné úlevě.

 „Víš, není lehké, pro někoho, jako on, se začlenit do života. Mnoho z jeho podobných, to nikdy nedokáže. Musíš s ním mít trpělivost, Jennifer. Prosím, tě o to." 

Stiskla jí ruku, a Jennifer by přísahala, že se jí zaleskly oči, potlačovaným pláčem.

 „Já vím, Margaret, ale..., co když..."

 „Co když tě nemiluje?," skočila jí do řeči, „tak toho se nebojím. Přeci jenom, ho známe lépe, než kdokoliv jiný. Můj syn se zamiloval, tím jsem si jistá. Ovšem..., druhá stránka je, zda se dokážeš dostat, přes hradbu, kterou si okolo sebe vybudoval."